Kdo je bohatší: ty, nebo já? Jestliže máme oba dost na pohodlný život, nemělo by na tom příliš záležet. Mnozí z nás se skutečně snaží, aby na tom nezáleželo. Občas nás však taková srovnání začnou užírat. V éře globalizace, za situace prudkého hospodářského růstu v některých oblastech a stagnace v oblastech jiných – a s televizí a internetem, jež nám umožňují vidět, jak žijí ostatní –, se tato srovnání stávají čím dál důležitějším faktorem světové ekonomiky.

Zesnulý sociální psycholog Leon Festinger tvrdil, že mezilidská srovnání úspěšnosti, ať už nás uvádějí v sebevětší morální rozpaky, představují fundamentální – a tudíž nepotlačitelnou – lidskou motivaci, která se vyskytuje v každé společnosti a v každé sociální skupině. Festinger objasňoval, že u všech měřítek úspěchu, ať už jde o bohatství, schopnosti nebo jen osobní kouzlo, mají lidé sklon nejvíce hledět na srovnání s těmi, s nimiž se pravidelně setkávají a s nimiž jsou na podobné úrovni co do znalostí. Lidmi, již jsou buď obrovskou měrou úspěšnější, nebo naopak neúspěšnější, se obvykle netrápíme. Považujeme je za natolik odlišné, že jsou nám prostě jedno.

Významná nová kniha harvardského profesora Benjamina Friedmana Morální důsledky hospodářského růstu podrobně líčí, co pocity probouzené těmito srovnáními znamenají pro sociální soulad a úspěšnost ekonomik.

Friedman tvrdí, že srovnání zámožnosti představují pro společnost větší nebezpečí, pokud se zdá, že bohatí jsou příslušníky jiné rasové nebo etnické skupiny. V takovém případě se tato srovnání politizují a přispívají k sociálnímu střetu, a mají tudíž tendenci snižovat hospodářskou úspěšnost.

Velkolepý jihokorejský hospodářský růst posledních několika desítek let například podle Friedmana vděčí za mnohé etnické homogenitě země, která tlumí zášť vůči relativnímu postupu ostatních. Naproti tomu hospodářský rozvoj na Srí Lance, jejíž životní úroveň byla před 40 lety srovnatelná s Koreou, zhatil dojem tamní tamilské menšiny, že jejich šance a rozvoj blokuje sinhálská většina. Výsledné etnické násilí způsobilo, že reálný příjem na hlavu činí pouhou pětinu úrovně dnešní Koreje.

Ekonom Albert Hirschman kdysi přirovnal společnost se zřetelně odlišnými skupinami k několikaproudové dálnici, kde nelze přejíždět mezi pruhy. Jestliže se doprava na celé hodiny zastaví a nepostupuje nikdo, obvykle se uklidníme a odevzdaně situaci přijmeme. Když se pak doprava ve vedlejším pruhu pohne, všichni změnu přivítají s radostí. Ač stále ještě stojíme, jsme nakloněni těm, kdo se pohybují vpřed, neboť si představujeme, že také brzy pojedeme. Pokud se však vedlejší pruh vytrvale pohybuje a my stojíme, naši radost nakonec vystřídá podráždění a vztek.

Totéž platí o ekonomikách, které začínají svižně růst. Lidé musí mít pocit, že to jejich sociální skupině, ať už ji definují jakkoliv, nakonec přinese prospěch.

Klíčovou myšlenkou Friedmanovy knihy je zásadní význam dvou typů srovnání, která lidé činí, když hodnotí svůj vlastní úspěch: srovnání s jejich vlastní (nebo rodinnou) zkušeností z minula a srovnání s ostatními, které vidí kolem sebe. Když hospodářský růst přešlapuje na místě a lidé už nevidí zlepšování života oproti své předchozí zkušenosti, získává na významu první srovnání – a začínají jej sdílet miliony lidí.

Pokud však zpomalení postihne odlišné skupiny různě, zejména pokud se věří (ať právem, či neprávem), že se příslušníkům některých skupin daří lépe než ostatním, druhé srovnání rovněž nabývá na důležitosti. Připomeňme si zběsilý antisemitismus – leckdy naprosto genocidní –, jenž se vynořil během Velké deprese 30. let 20. století.

Samozřejmě, jde o nejkrajnější příklad a Friedman neuvádí, že by pokles míry hospodářského růstu musel nutně vést ke společenským bouřím. Mnohá historická období nižšího, ba i záporného růstu vskutku proběhla bez jakýchkoli mimořádných sociálních problémů.

Dějinné síly jsou spletité; vzpírají se jednoduché ekonomické teorii. Friedman má pravdu, že sociální porovnávání probouzí v lidech znepokojení, nevyvolává-li přímo střety, avšak platí to i tehdy, když ekonomiky rostou. V některých částech světa by důsledky, jež popisuje Friedman, mohla ve výjimečné síle přinést rostoucí očekávání, nebudou-li naplněna.

Mnozí lidé v Číně se dnes například cítí pod silným psychologickým tlakem dostát očekáváním, jež vyvolávají všechna ta slova o „hospodářském zázraku“ jejich země – a pohled na ostatní v jejich středu s jejich významným bohatstvím –, a vyjadřují úzkost nad svým osobním úspěchem.

Jak bude v rozvíjejících se ekonomikách, jako je Čína, pokračovat růst a vývoj, lidé se budou čím dál větší měrou srovnávat s bohatými lidmi v tamních metropolích. Úspěšní lidé v těchto státech se zase budou stále častěji srovnávat s lidmi v jiných zemích, na které se pohlíží jako na ještě úspěšnější.

Mají-li Festinger a Friedman pravdu, dá se s tím dělat jen málo, protože taková srovnání jsou součástí lidské přirozenosti. Avšak bez ohledu na to, zda jsou tato srovnání činěna v ekonomice rostoucí nebo upadající, úzkost, kterou plodí, jasně představuje potenciální riziko nepokojů a nestability. Otázkou je tedy to, zda je možné udělat něco pro zmírnění tohoto rizika na minimum.

Pochopitelně, uměřené tempo hospodářského růstu v rozvojovém světě – ani tak vysoké, aby připravovalo půdu pozdějšímu kolapsu, ani tak nízké, aby oslabovalo pocit veřejnosti, že dochází k uspokojivému směřování k lepšímu životu – by napomohlo zajistit sociální a politickou stabilitu, čímž by dále podporovalo růst. Ještě důležitější je však zřejmě to, že lidé musí věřit, že žijí ve společnosti, která jim dává možnost přejet z pruhu do pruhu a uhánět vpřed rychleji, jakmile je silnice průjezdná.