Vítězství Michaila Saakašviliho v gruzínských prezidentských volbách bylo předvídatelným vyvrcholením listopadové ,,revoluce růží", která donutila Eduarda Ševarnadzeho k rezignaci po více než deseti letech u moci. Mnohem složitější otázkou je, co má Rusko jako severní soused Gruzie očekávat od triumvirátu Saakašviliho, Nino Burdžanadzeové a Zuraba Žvaniji.

Rusko navzdory své postsovětské malátnosti ovlivnilo vnitřní rozvoj Gruzie téměř ve všech ohledech - včetně Ševarnadzeho rezignace, již zprostředkoval ruský ministr zahraničí Igor Ivanov -, takže jeho pohled na nové gruzínské předáky má zásadní geopolitickou důležitost. Gruzínská trojice lídrů označuje dvoustranné vztahy za vysokou prioritu a v Rusku také žije široce rozšířená naděje, že jejich vítězství napomůže ozdravit vazby mezi oběma zeměmi.

Občasná předchozí protiruská vyjádření této nové generace předáků ovšem probouzí i znepokojení a existují obavy, že by prezident Saakašvili mohl zahájit válečnou operaci s cílem přivést zpět pod tbiliskou správu odštěpené republiky Abcházii a Jižní Osetii. Jak to v Rusku vyjádřil arcinacionalista Vladimír Žirinovskij: ,,Ševarnadze pořád aspoň byl náš člověk," zatímco noví předáci ,,zatopí Abcházii a Jižní Osetii krví."

Ačkoliv většina Rusů tento náhled nesdílí, Rusko je samozřejmě na pozoru před bezpečnostní hrozbou, jíž čelí na jižním Kavkaze - tato hrozba se významně vyostřila během Ševarnadzeho vlády. Nejvíce znepokojení vzbuzovalo to, že v Gruzii požívali značné svobody jednání čečenští rebelové, kteří na jejím území vytvářeli zásobovací základny a nechávali se lékařsky ošetřovat v gruzínských nemocnicích, než proklouzli zpět do Ruska.

Této podpoře se zřetelně dostávalo souhlasu z nejvyšších míst gruzínské vlády. Vůdce čečenských separatistů Aslan Maschadov míval svou delegaci hned vedle tbiliského ministerstva vnitra a různé vládní orgány udržovaly přímé styky s čečenskými polními veliteli operujícími v Gruzii. Kupříkladu na podzim roku 2001 zajistili gruzínští bezpečnostní představitelé převoz čečenského polního velitele Ruslana Gelajeva ze soutěsky Pankisi do Abcházie.

Noví gruzínští předáci se stavěli proti takové spolupráci s čečenskými rebely. Lze tedy doufat, že budou brát vážně ruské bezpečnostní zájmy, což by mohlo vést k nabídce partnerství při kontrole gruzínských silnic vedoucích do Čečenska. Už příliš dlouho tyto silnice sloužily jako tepny mezinárodního terorismu, přepravující do Ruska bojovníky a peníze z arabského světa a dalších zemí.

Saakašvili a jeho spojenci jsou ale všichni mladí. Mají dostatek zkušeností, aby dovedli zemi k politické stabilitě a hospodářské prosperitě? Jejich touha uchovat a restaurovat gruzínskou územní integritu tím, že prosadí obnovení kontroly nad Abcházií a Jižní Osetií, je pochopitelná, avšak dokáží tohoto cíle dosáhnout stejně nenásilně, jako vyhráli svou revoluci?

Životaschopnost Gruzie coby nezávislého státu je hluboce v zájmu Ruska, navzdory častým nařčením z opaku. Řeči o znovuustavení Sovětského svazu či pohlcení alespoň Abcházie a Jižní Osetie byly vždy politicky nepodstatné. Skutečností však zůstává, že abchazští i jihoosetinští představitelé se tu a tam s požadavkem anexe na Rusko obrátili. Současný hospodářský kolaps v Gruzii představuje pro tyto republiky, jež se za samostatné prohlásily samy, jen chabou motivaci ke znovusjednocení.

Neschopnost Gruzie uspořádat vzájemné vztahy se svou jedinou autonomní republikou Adžárií také neinspiruje ke vzniku důvěry. Adžarští obyvatelé se považují za Gruzínce, a přesto se s ústřední vládou často hašteří - jak by se tedy etnicky odlišná Abcházie a Jižní Osetie mohly cítit ubezpečeny o tom, že jejich vztahy s Gruzií budou fungovat lépe?

Zdá se, že prezident Saakašvili si uvědomuje potřebu oživit skomírající gruzínské hospodářství, což v první řadě vyžaduje politickou stabilitu. Je ale nepravděpodobné, že by se zdržel obviňování Ruska z podněcování napětí ve vztahu s Abcházií a Jižní Osetií. Rusko bylo kdysi obviněno z příprav zemětřesení v Gruzii, takže odolat pokušení dát mu za vinu podporu protigruzínských separatistů bude těžké.

Takové obvinění je stejně nepodložené, jako je pokušení jej vyslovit silné. Jednoduše řečeno, pro Rusko, které samo právě překonalo nebezpečí územního rozpadu, by bylo sebevražedné budovat svou sílu na kolapsu svého souseda. Ruský hluboký zájem na obnově Gruzie vedl k podstatnému navýšení bilaterální pomoci - převyšující všechny z balíčků, jež nabídl Západ - ve formě zvětšení dodávek elektřiny a peněžní pomoci, již ruský prezident Vladimír Putin nedávno stanovil na 2 miliardy USD ročně.

Saakašviliho administrativa si skutečně může stěžovat na ruské vměšování, ale není pravděpodobné, že by se pokusila Gruzii vyvést z ruské ekonomické sféry. Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan - jenž po dokončení vytvoří obchvat Ruska - nemůže změnit hospodářskou strategii země do té míry, o niž Ševarnadze usiloval. Dlouhodobý ekonomický zdar Gruzie bude naopak záviset na vývozech na ruský trh: gruzínského vína či ovoce není zapotřebí ani ve Spojených státech, ani v Itálii.

Ševarnadzeho důraz na ropovod BTC také jasně odráží gruzínskou prozápadní strategickou orientaci. Změna tohoto přístupu za Saakašviliho také není pravděpodobná. Avšak to by se pro bilaterální vztahy mělo stát menší přítěží, neboť i Rusko se přibližuje NATO, Spojeným státům a Evropské unii.

Aby nebylo pochyb: na nové gruzínské lídry v nadcházejících letech čekají nelehké hospodářské, politické a ústavní úkoly. Rusko jim ale přeje úspěch. Neboť dokáží-li tyto výzvy zdolat rychle, důkladně a mírově, bude volba Michaila Saakašviliho dobrou zprávou nejen pro Gruzii, ale i pro Rusko.