V nedávných rakouských všeobecných volbách dvě krajně pravicové strany, Svobodomyslná strana Rakouska a Svaz pro budoucnost Rakouska, získaly 29% hlasů, tedy dvojnásobek svého skóre z roku 2006. Oběma stranám jsou společné tytéž postoje k přistěhovalcům, zejména muslimům, a k Evropské unii: směs strachu a nenávisti. Poněvadž vůdci těchto dvou stran, Heinz-Christian Strache a Jörg Haider, sebou navzájem pohrdají, je málo pravděpodobné, že by se moci ujala krajně pravicová koalice. Jde nicméně o rodnou zemi Adolfa Hitlera, kde byli kdysi Židé nuceni drhnout vídeňské ulice kartáčky na zuby, než byli deportováni a vražděni, takže se jedná o znepokojivý výsledek. Nakolik znepokojivý však je?

Těchto 29% je asi o 15% víc, než populistické pravicové strany v jiných evropských zemích získají v letech, kdy se jim daří. Lídr Svobodomyslné strany Strache chce, aby vláda vytvořila nové ministerstvo, které by řídilo deportaci přistěhovalců. Muslimové jsou otevřeně znevažováni. Haider kdysi vychvaloval praxi zaměstnanosti Hitlerovy Třetí říše. Tito noví pravičáci nevyhnutelně oživují vzpomínky na úderné oddíly SA a rasové zákony.

Považovat však vzestup rakouské pravice za renesanci nacismu je omyl. Ani jedna ze stran neprosazuje násilí, třebaže některá z jejich vyjádření k němu mohou pobízet. Motivací voličů krajní pravice zřejmě není primárně ideologie, ale spíše znepokojení a zlost, jež pociťují lidé v mnoha evropských státech, včetně zemí bez nacistické tradice, jako jsou Nizozemsko a Dánsko.

V Dánsku je krajně pravicová Dánská lidová strana s 25 křesly v parlamentu třetí největší stranou v zemi. Nizozemští populisté jako Rita Verdonková či Geert Wilders, motivovaný paranoidním strachem z „islamizace“, vystavují tradiční politické elity – směs liberálů, sociálních demokratů a křesťanských demokratů – velice silnému tlaku.

Právě to je podstata věci. Největší vztek mezi pravicovými voliči v evropských zemích padá na hlavu politických elit, které podle rozšířeného názoru vládnou už příliš dlouho v útulných koalicích, jež budí zdání, že existují hlavně proto, aby hájily skryté zájmy.

V Rakousku přiznávají i liberálové, že nekonečný sled sociálnědemokratických a křesťanskodemokratických vlád zanesl tepny politického systému, takže pro menší strany začalo být těžké prolomit to, co se považuje za baštu politických výsad. Totéž platí v Nizozemsku, jemuž po desetiletí vládly tytéž umírněné strany, vedené spíše přívětivými než paternalistickými osobnostmi, jejichž názory na „multikulturalismus“, „toleranci“ a „Evropu“ se až donedávna zpochybňovaly zřídka.

Projevy nacionalismu se v poválečných evropských demokraciích vždy tolerovaly na fotbalových stadionech, ale ve veřejném životě nikoli. Skepticismus ve věci evropské jednoty se rutinně odsuzoval jako úzkoprsost, či dokonce jako forma rasismu. Příchylnost k národnímu cítění dále podkopal zvyk vlád dávat nepopulární politická rozhodnutí za vinu byrokratům Evropské unie, na něž se čím dál silněji pohlíží jako na další okruh samolibých, privilegovaných elitářů bez jakékoli zodpovědnosti.

To se váže k zášti vůči přistěhovalcům. Když potomci manuálních pracovníků importovaných v 60. letech ze zemí, jako je Turecko a Maroko, začali v evropských městech vytvářet rozsáhlé muslimské menšiny, v dělnických čtvrtích vzrostlo napětí. Stížnosti na kriminalitu a cizí zvyklosti byly liberálními elitami často odmítány jako „rasismus“. Bylo prostě nutné, aby se lidé naučili být tolerantní.

Nic z toho vůbec nemuselo být špatné. Tolerance, evropská jednota, nedůvěra vůči nacionalismu a ostražitost vůči rasismu jsou chvályhodné cíle. To, že se ale prosazovaly bez diskuze, natož kritiky, vyvolalo tuhý odpor. Když Nizozemci, Francouzi a Irové hlasovali proti evropské ústavě, vyslovovali vlastně nedůvěru svým politickým elitám. A právě z této nedůvěry těží populisté, kteří slibují, že odmítnutím „Evropy“, bojem proti „islamizaci“ a vykopnutím přistěhovalců oživí národní suverenitu.

Rétorika xenofobie a šovinismu je nepříjemná, ba v zemi s rakouskou minulostí alarmující. Nový populismus ale zatím není nedemokratický, či dokonce protidemokratický. Slovní spojení, které v Rakousku mezi voliči krajně pravicových stran zaslechnete nejčastěji, je „čerstvý vzduch“. Lidé říkají, že Haidera a Stracheho volili proto, že prolamují dusivé sevření vládnoucích stran.

To není nelegitimní motivace. Jsou-li lidé zneklidněni obavami o svou národní identitu, suverenitu svých vlád, demografické a sociální předivo společnosti, nejlépe se takové obavy vyslovují v politické aréně. Dokud lidé své obavy, ať už znějí liberálním uším sebeodporněji, neprojevují násilím, ale hlasováním ve volbách, demokracie neutrpí vážnější škody.

Jít proti politické elitě je samozřejmě podstatou populismu všude na světě. Američtí prezidentští kandidáti předstírají, že jdou proti „Washingtonu“, i když jde o syny bývalých prezidentů. Skutečná újma vzniká, když lidé neztrácejí důvěru pouze v elity, ale v samotný systém.

K tomu ještě v Evropě nedošlo, ani v Rakousku. Není třeba, aby liberální, tradiční strany v záchvatu paniky vytáhly proti pravici do boje tím, že se budou podbízet týmž resentimentům. Projevy zlosti je ale třeba brát v politických debatách vážně. Tím se potlačí nebezpečí všeobecné antipatie. Vzestup pravice nemusí demokracii poškodit, ba může se ukázat, že napadením zkorumpovanosti skrytých zájmových skupin ji vlastně posílí.