„FARC skončila, bez ohledu na to, kolik má možná ještě mužů a zbraní.“ Lapidární prohlášení o kolumbijském narkoguerillovém hnutí Revoluční ozbrojená fronta Kolumbie z úst bývalého salvadorského povstaleckého vůdce Joaquína Villalobose stojí za pozornost už jen vzhledem k bezpříkladné informovanosti tohoto člověka o zákulisí ozbrojené revoluční levice v Latinské Americe. Totéž platí i o téměř uslzeném přiznání Heinze Dietericha, ideologického guru venezuelského prezidenta Huga Cháveze, že „Chávezův projev k FARC (v němž toto hnutí vyzval k ukončení ozbrojeného boje a osvobození rukojmí) se prakticky rovná bezpodmínečné kapitulaci před ambicemi Washingtonu na této polokouli“.

Jakkoliv se tyto závěry mohou nakonec projevit jako unáhlené, rozhodně se zdá, že nejstarší a také poslední vojensko-politická organizace v regionu konečně stojí na prahu porážky. Strategie „demokratické bezpečnosti“ kolumbijského prezidenta Álvara Uribeho se tedy zřejmě vyplatila, zvláště když ji podpořil „Plán Kolumbie“ financovaný Spojenými státy a také obyčejné štěstí, například když se při útoku na tábor FARC v Ekvádoru před třemi měsíci našly tisíce usvědčujících počítačových souborů.

Pokud události příštích několika měsíců potvrdí zánik FARC, Latinská Amerika se konečně zbaví jedné ze svých hlavních metel posledních padesáti let. Přinejmenším od prosince 1956, kdy Fidel a Raúl Castrovi spolu s jedním argentinským lékařem, později známým jako Che Guevara, vypluli z mexického přístavu Tuxpan na Kubu a zapsali se do historie, zažila celá oblast bezpočet pokusů malých levicových revolucionářských skupin uchvátit moc prostřednictvím ozbrojených povstání. Všechny skupiny se odvolávaly na hrdinné precedenty z devatenáctého a počátku dvacátého století, jakož i na nemožnost postupovat jinak proti brutálním pravicovým diktaturám, jako byly Batistova na Kubě, Somozova v Nikaragui nebo vojensko-oligarchické komplexy v Guatemale, Salvadoru, Bolívii, Argentině, Peru, Uruguayi i jinde – včetně Kolumbie.

V mnoha případech měly pravdu: kdyby se nebyly uchýlily ke zbraním a kulkám, v jejich zemích by se nikdy nic nezměnilo. Pouze ve třech případech však byly úspěšné: na Kubě v roce 1959, v Nikaragui v roce 1979 a v Salvadoru, kde do roku 1992 dosáhly v bojích proti americké a místní armádě patové situace, což jejich zemi přineslo mír a rostoucí prosperitu. Všude jinde je z různých důvodů – ať už to byly pomýlené strategie, taktické chyby, mylné teorie, americká intervence atd. – čekaly jen porážky, represe a marnost.

Počátkem 90. let začalo být stále zřejmější, že ozbrojený boj o moc v Latinské Americe postupně slábne. Zůstalo jen několik skupin: Světlá stezka v Peru, Vlastenecká fronta Manuela Rodrígueze v Chile, na krátký čas zapatisté v Mexiku a FARC v Kolumbii. Celá západní polokoule začala přecházet k demokracii, a partyzánský boj tak přestal být ospravedlnitelný: jak Che v roce 1962 předpověděl ve své knize La Guerra de Guerrillas , kdekoliv převládnou vnější znaky demokratické vlády (nebo i její realita, chtělo by se dodat), tam nemá smysl zvedat zbraně. V jedné zemi za druhou čelili partyzáni porážkám, pacifikaci, začleňování do demokratického procesu nebo ztrátě významu. Na konci dvacátého století přetrvávala už jen FARC spolu s houfem odštěpeneckých skupin v Mexiku.

Mají-li tedy Villalobos a Dieterich s blížícím se kolapsem FARC pravdu, byl by to skutečný milník pro celý region a ospravedlnění strategie – Uribeho strategie –, před níž se mnozí z nás měli na pozoru. Tato strategie byla právem kritizována za porušování lidských práv, ale zdá se, že slaví úspěch. Je to velká událost pro západní polokouli, pro Kolumbii i pro samotného Uribeho.

Nicméně přetrvávají tři velké problémy. Za prvé se FARC navzdory vysoké míře dezercí, úmrtí tří ze sedmi vůdců a Chávezovu zřejmému rozhodnutí otočit se k nim (alespoň prozatím) zády, projevila v uplynulých 40 letech jako pozoruhodně pružná organizace. Ano, jsou rozdělení, neoblíbení a postrádají mezinárodní zastoupení, avšak plusy a minusy partyzánské války jsou dobře známé – jediným opravdu mrtvým partyzánským bojovníkem je ten, který je pohřben v zemi.

Za druhé se zdá vysoce riskantní vyvozovat závěr, že se jeden Chávezův projev může rovnat zásadnímu potvrzení určitého principu. Jistě, vzhledem k současnému, nepochybně oslabenému stavu FARC je Chávez pro její přežití absolutně klíčový. Protože jsem se však s Chávezem několikrát osobně setkal, jeví se mi jako naivní přikládat čemukoliv, co řekne, velký význam nebo přesvědčení – ať už je jeho projev umírněný, tvrdě levičácký nebo něco mezi tím. Možná se jen rozhodl pro menší taktickou „korekci“ a počkat s bojem na jiný den.

A za třetí: předpokládáme-li, že Uribe stojí na prahu vítězství, jak by s ním měl naložit? Řada lidí prosazuje jednání o pacifikaci s nástupci zesnulého předáka FARC Manuela Marulandy. Bez jakékoliv představy o rozdělení moci se to však lehce řekne, ale hůře provádí.

Chapultepecké mírové dohody, které v roce 1992 ukončily občanskou válku v Salvadoru, byly koneckonců podepsány více než dva roky poté, co vyšlo najevo, že žádná ze stran nemůže zvítězit. Došlo k tomu díky dovednému angažmá Organizace spojených národů v čele s Álvarem de Sotem, talentu důmyslných předáků Fronty národního osvobození Farabunda Martího, jako byli Villalobos nebo hlavní vyjednavač Salvador Samayoa, silnému tlaku USA s Bernardem Aronsonem v čele a nepopiratelné odvaze a vizi salvadorského prezidenta Alfreda Christianiho.

V dnešní Kolumbii najdeme jen málo těchto ingrediencí. Možná by proto měl být Villalobos o něco více obezřetný a Dieterich o něco méně zoufalý.