Nedávno jsem se v Bělehradu zúčastnila konference nazvané „Vyrovnávání se s minulostí v bývalé Jugoslávii“. Přestože zbytek postkomunistické Evropy stál před těmito otázkami už před deseti lety, balkánské války 90. let uvěznily jak pachatele, tak oběti v časové diskontinuitě zpožděné spravedlnosti.

Když účastníci konference procházeli do bělehradského hotelu Hyatt, uvítal je rozezlený kroužek převážně starších protestujících nesoucích transparenty s nápisem „Osvoboďte Miloševiče“. V záplavě zástupců médií a bezpečnostních složek stáli proti Carle Del Ponteové, hlavní žalobkyni u Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu. Del Ponteová naléhá na srbskou vládu, aby spolupracovala ve stále nevyřešených případech Radovana Karadžiče a Ratka Mladiče, již vydali rozkazy k masakru 7000 Muslimských mužů a chlapců ve Srebrenici roku 1995, tyto rozkazy realizovali a dohlíželi na jejich plnění.

Protestující nejsou pro srbský názor netypičtí. Bezmála deset let po zahájení práce ICTY je debata o zodpovědnosti za válečné zločiny stále zuřivá a neexistuje téměř žádná shoda ani ohledně těch nejzákladnějších údajů o konfliktech v Bosně, Chorvatsku a Kosovu. Pokus srbského premiéra (tehdy prezidenta) Vojislava Koštunici ustavit v roce 2001 komisi pravdy byl od počátku odsuzován k záhubě nařčeními ze zaujatosti a komise byla během roku rozpuštěna.

Potíže má i ICTY. Jistěže, Miloševič je v Haagu souzen za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocidu. Srovnání s poválečným norimberským tribunálem se však už vytratila: jak se procesy táhnou, pozorovatelé se táží, proč prokazování trestní odpovědnosti trvá už tak dlouho. Vždyť v Norimberku byli představitelé nejvyššího patra třetí říše postaveni před soud a usvědčeni během několika měsíců.

Naproti tomu Miloševič využil postupů ICTY ke zdržování svého procesu a zároveň zpochybňuje pravomoc a legitimitu soudu. To má velice dobrý ohlas v jeho domovině, kde se váleční zločinci stále ještě velebí jako váleční hrdinové. Poslední srbské prezidentské volby se vskutku staly tak trochu referendem o Miloševičovi – a tedy o vztazích Srbska se Západem a širším světem. Kandidát obhajující Miloševiče, Tomislav Nikolič, sice prohrál, ale přesto získal 46% hlasů.

Navzdory svým předvolebním slibům srbský prezident Boris Tadič dosud nezačal s ICTY spolupracovat a nepomohl vydat Mladiče (Karadžič zřejmě není v Srbsku), jenž by jistě svědčil proti Miloševičovi. Jeho úzkost je pochopitelná: první ministerský předseda po Miloševičovi, Zoran Djindjič, s tribunálem spolupracoval a zaplatil za to životem.

Toto otálení odhaluje hlavní slabinu ICTY: na rozdíl od norimberského tribunálu jej mezinárodní společenství nesvolalo po válce, nýbrž během války. Bez úplné kontroly jak nad důkazy, tak nad obviněnými, ICTY od počátku scházela legitimita a pravomoc „spravedlnosti vítězů“.

To neustále brzdí Miloševičovu kauzu a vzniká otázka, zda existuje dostatek důkazů, jež by jej přímo spojovaly s politikou genocidního etnického čištění, ačkoliv to zřejmě nebude až takový problém, neboť obvinění vznesená proti němu se neopírají o „velitelskou zodpovědnost“, nýbrž o principy osobní odpovědnosti zakotvené v chartě ICTY. Ty výslovně opravňují ke stíhání těch, kdo nesou odpovědnost za „společné trestné počínání“, a spojují tedy odpovědnost za trestné chování, jako jsou deportace a odsuny, s dalšími předvídatelnými zvěrstvy.

Brzy však vyprší čas. ICTY musí dokončit nové obžaloby ještě letos a rozejít se do roku 2008. Do této koncovky vstupuje tváří v tvář omezenějším zdrojům a opadající politické vůli uvnitř mezinárodního společenství.

Co bude odkazem tribunálu? Od počátku byly cíle ICTY ambiciózní, neboť byl ustaven v souladu s mírotvornými pravomocemi Rady bezpečnosti OSN. Pokud to znamená, že tribunál měl odstrašovat od dalšího násilí, pak neuspěl, tedy alespoň z krátkodobého hlediska ne. Vždyť zvěrstva – včetně masakru ve Srebrenici – pokračovala i poté, co ICTY začal pracovat.

Jak je na tom etnické usmíření? První hlavní žalobce ICTY Richard Goldstone vyzval k odsouzení etnické perzekuce, aby se všem stranám umožnilo překonat „politiku identity“ (politiku založenou na příslušnosti k určité skupině) a pokročit k liberálnějšímu politickému řádu. Osobní zodpovědnost měla určitým způsobem prolomit pouta etnické totožnosti a kolektivní msty.

Prosazovat etnické usmíření je však těžký úkol pro soud a ICTY ještě požadavku nedostál. Liberální politické uspořádání vyžaduje právní řád uznávající precedenty a analogické myšlení. Mnozí Srbové však zůstávají věrní pocitu dějinné výjimečnosti a jedinečnosti svého utrpení. Časová shoda bombardování NATO z roku 1999 s obviněním Miloševiče usnadnila proměnu obou událostí v „útoky na srbský lid“.

Popírání dějin je neméně zřetelné v Chorvatsku, kde se polarita viny a utrpení prostě obrátila. Ani tam se nikomu nebude po ICTY stýskat.

Dnes se tedy vedou diskuse o správné „strategii odchodu“ od mezinárodní spravedlnosti. Až za ICTY zaklapnou dveře, kam se mají jeho nedořešené případy přesunout? Del Ponteová vyzvala k „novému partnerství pro spravedlnost.“ To sice dobře zní, ale jaké jsou reálné možnosti? Je skutečně možné předat vyšetřování a obžaloby ICTY národním soudům? Obrázek zatím není příliš slibný: oněch několik doma vedených soudů stále odráží podrážděnou politiku a všudypřítomnou etnickou předpojatost, která ji obklopuje.

Tak jako i v mnoha jiných částech světa, může trvat několik generací, než se lidé vyrovnají se zločiny, jež byly v regionu spáchány. Odpovědností ICTY by mělo být vytvoření a rozšíření záznamu, který omezí možnost popírání dějin.