Po staletích významných objevů ve vědách, námořní plavbě a strojírenství se kontinentální Evropa na počátku 20. století pustila do rozsáhlé modernizace sociálních podmínek. Světlo dne spatřily nové hospodářské politiky a instituce. Stála za nimi víra, že racionálněji a lidštěji zorganizovaná ekonomika přinese vyšší produktivitu a mzdy, větší uspokojení z práce, nižší nezaměstnanost, širší účast a menší chudinské čtvrti.

Dnes má Starý kontinent takovou tržní ekonomiku, ve které sice existuje soukromé vlastnictví podniků, která se ale v mnoha aspektech liší od řady jiných tržních ekonomik, například od ekonomiky USA.

Charakteristická kontinentální ekonomika je volně uspořádána kolem korporatistického modelu, který v Evropě vznikl v meziválečném období (1919-1939). Jde o tripartitní systém velkých korporací s malým počtem akcionářů, velkých odborářských organizací a rozsáhlé byrokracie, která je prostředníkem konfliktů a která vstupními bariérami, licencemi a standardy, kontrolou velkých bank, zlatými akcemi a v některých zemích také klíčovými státními podniky stojí v cestě změnám.

Tato korporatistická struktura má svoje výhody. Chrání před zneužíváním ze strany podniků a vedlejšími ekonomickými účinky, které mohou být příčinou například znečišťování životního prostředí. Její nevýhodou je, to, že díky ní vzniká ekonomika mnohem zpolitizovanější a sešněrovanější, než jsou atomistické a decentralizované kapitalistické struktury, běžné v Americe.

Meziválečný korporativismus moc odborů narušil; stávkování dokonce zakazoval zákon. Dnes však dává odborům moc díky spolurozhodování a neomezenému právu na stávku.

Další odlišností, zvlášť v západní Evropě, jsou hospodářské a sociální politiky. Cílem masivních programů sociálního pojištění a pomoci má být silnější, odolnější lidský kapitál. Vysoké zdanění osob s vyššími příjmy a zisků podniků má zvýšit mzdy po zdanění a morálku zaměstnanců.

Další z těchto rysů se týká evropské kultury, která je v ostrém protikladu s americkým étosem svépomoci, iniciativy, ambicí a soutěživosti. Tak například: americké děti opouštějí domov v osmnácti letech, někdy dřív; evropští potomci očekávají, že je jejich rodiče budou podporovat tak dlouho, jak se jim zlíbí. Pro Evropany je to správný přístup. Američané si naopak myslí, že je to nejlepší cesta, jak vychovat bázlivé, nesamostatné jedince, neschopné postavit se na vlastní nohy.

Většina kontinentálních Evropanů je však neoblomně přesvědčena o tom, že pokud jde o produktivitu, kvalitu pracovních příležitostí i stabilitu, je na tom jejich ekonomika mnohem lépe než americký systém. Je to ale pravda? Jistě, habitués pařížské Avenue Montaigne jsou na první pohled úspěšní, plní elánu a v jednom kole. Co však na to říkají statistiky?

Loňská studie OECD jako by vyšší produktivitu Starého kontinentu opravdu potvrzovala. Hrubý domácí produkt na hodinu práce byl v západním Německu, Francii a Itálii zjevně vyšší než ve Spojených státech. Takový důkaz je ovšem poněkud problematický, protože HDP zahrnuje i "produkci" vlády, která se na trhu neprodává a tudíž ji nelze přímo měřit.

Naproti tomu studie, která využila údajů o firmách od společnosti McKinsey & Co., zjistila, že produkce firem za hodinu práce je v Evropě mnohem nižší než v Americe. Výsledky měření produkce na jednotku kapitálu jsou na Starém kontinentu ve srovnání s USA ještě nižší.

Z těchto rozdílů vyplývá, že v technickém know-how a komerční náročnosti je Evropa o šest let pozadu za Spojenými státy. Ale i tato přesnější kalkulace efektivitu v Evropě přeceňuje.

Proč? Pracovní regulace, zákony o minimální mzdě a odbory brání tomu, aby v evropské formální ekonomice mohly získat místo i méně kvalifikované pracovní síly. Kdyby byli tito lidé zaměstnáni do té míry, do jaké jsou zaměstnáni v Americe - díky liberalizaci trhů práce nebo prostřednictvím mzdových dotací (tak, jak se o to v menším rozsahu pokusily Francie a Holandsko) -, evropská produktivita práce by výrazně oslabila.

Spojené státy mají navíc v produktivitě náskok ne proto, že by Američané byli svižnější, ale proto, že odmítají jisté zisky produktivity (investováním více kapitálu do existujících produktových skupin) ve prospěch očekávané vyšší produktivity díky velkým investicím do výzkumu a vývoje a také investováním do nových továren, které vlastně mohou neuspět. Kdyby jiná země dodávala Americe technické a komerční novinky bez investičních nákladů tak, jako USA zásobují Evropu, zůstalo by Spojeným státům více kapitálu na štědřejší odměňování pracovních sil. Evropa se vlastně veze zdarma.

Kdyby Evropa s USA sdílela padesát procent nákladů na vznik nejmodernějších technologických a komerčních objevů, měla by méně kapitálu na zaplacení pracovní síly v zavedených produktových skupinách a Americe by zůstalo více. Na druhé straně by Evropa získala výhodu v tom, že by od samého počátku mohla tyto technologie používat, zatímco Amerika by v tomto vývoji byla pozadu. Produktivita v Americe i v Evropě by se tak mohla zvýšit, zatímco náskok Ameriky by se zúžil.

Jsou lidé v Evropě spokojenější v práci? Nepřímé důkazy naznačují, že nikoli. Ve většině evropských zemí je součástí pracovní síly daleko méně lidí v pracovním věku než v USA. Nejde přitom jen o ženy, ale týká se to i mužů. Počty důchodců ve středním věku a zahálčivá mládež mluví samy za sebe.

V evropských očích je vynahrazuje stabilita a bezpečnost pracovních míst v Evropě. Nedávná historie ovšem svědčí o zranitelnosti, nikoli o stabilitě. Propad Evropy v 80. letech minulého století byl delší a hlubší než americký hospodářský pokles. Jsou-li poklesy na evropských akciových trzích nějakým vodítkem, pak stávající zpomalení bude stejně intenzivní v Evropě i v Americe.

Evropa začíná zjišťovat, že když udeří ekonomické otřesy, politika zmrazení mezd a ochrany stávajících pracovních míst nemůže než zpomalit - nikoli zmenšit - pokles celkové zaměstnanosti. Důsledek těchto šoků dopadne největší silou na ty nezaměstnané, kteří měli zrovna nastoupit do práce, a na pracovníky v malých firmách. Takové politiky mohou svým zpomalováním restrukturalizace dále zhoršovat pokles ziskovosti, cen akcií a měny a tak dále prohlubovat nezaměstnanost.

Evropský kontinent, přinucený a deprimovaný pokulhávajícími ekonomikami, by se mohl obrátit do sebe a ohrozit tak sebe sama i ostatní. Prvořadým úkolem je teď tedy hledání, pojmenovávání a odstraňování hlavních příčin této evropské malátnosti. Američtí ekonomové Evropě při jejím hledání cest, jak kontinent zachránit před slabým výkonem, rádi pomohou.