LONDÝN – Krize finančních soustav po celém světě odráží masivní regulační selhání, a proto sílí hlasy volající po rozsáhlejším a lepším dohledu. Podobné výzvy byly znovu slyšet na schůzce představitelů skupiny G-20 v Pittsburghu a Evropská unie na ně nedávno reagovala, když představila plán vytvoření nového celoevropského hlídacího psa.

V globalizovaném finančním systému je klíčovým faktorem nalezení správné rovnováhy mezi jurisdikcí domácí a hostitelské země a mezi národním a nadnárodním dohledem. Podívejme se na Evropu. Evropské finanční instituce a trhy dosud nevídaným způsobem překračují hranice států, avšak v oblasti regulace stále dominují národní úřady. Vyřešení evropského problému nám tedy může pomoci najít řešení globálních výzev.

Současný model EU – tedy princip „jednoho pasu“, přičemž finanční instituce reguluje domovská země – selhal v až trapném měřítku. Nejtragičtějšími oběťmi jsou zřejmě pobaltské země, ale škody se táhnou přes celou střední a východní Evropu až na Balkán. Po zničujícím dopadu krize na ekonomiky těchto států nelze očekávat, že země, v nichž působí dceřiné společnosti a pobočky západních bank, přijmou status quo .

Noví evropští hlídací psi však pravděpodobně ani zdaleka nezvládnou vše, co je potřeba zvládnout. Evropská rada pro systémová rizika (ESCR) má pouze monitorovací funkce. Tři nové úřady EU pro dohled nad bankami, pojišťovnami a trhy cenných papírů budou koordinovat stávající systém národních dohlížecích institucí. Nebudou disponovat vymáhacími pravomocemi a národní vlády již nacházejí cesty, jak jejich autoritu a (finanční) kapacitu podkopat. Je tedy nejvyšší čas začít myslet na plán B – na to, co se stane, pokud tyto reformy nezajistí vše potřebné pro ochranu zemí na straně příjemce. Zemím, které v současné době vyčkávají – v rámci Evropy je to zejména Velká Británie –, se musí dát jasně najevo, že alternativou k celoevropskému řešení je radikální zpřísnění regulace v hostitelských zemích. To je ještě pravděpodobnější ve státech, jejichž národní řešení nejsou svazována stejnými pravidly jako v členských zemích EU – především se jedná o Čínu a Indii, které teprve nedávno otevřely hranice přímým zahraničním investicím do finančního sektoru.

V sázce jsou desetiletí finanční integrace v Evropě. Na rozdíl od většiny ostatních koutů světa proudil kapitál v Evropě z bohatých zemí do chudých – v podstatě ze západu na východ a na jih. Ve východní Evropě si pak kapitál hledal země s nejrychlejším růstem a podle stejného schématu drtivě postupoval i na rozvíjejících se trzích.

Celkově vzato finanční integrace nesmírně přispěla k hospodářskému růstu ve východní Evropě. Průmyslová odvětví, která jsou silně závislá na externích financích, rostla rychleji v zemích s velkým přílivem kapitálu než v zemích se skromnějším kapitálovým tokem. Rychlá úvěrová expanze, o kterou se zasloužili zahraniční finanční zprostředkovatelé prostřednictvím nejrůznějších kanálů (včetně přímých půjček, půjček přes dceřiné společnosti bank nebo půjček přes dceřiné společnosti leasingových firem), však přiživila boomy aktiv a zvýšila náchylnost na kurzová rizika. Při absenci účinné regulace tak finanční integrace učinila region zranitelným vůči náhlému a mohutnému přiškrcení přílivu kapitálu.

Možnosti, které momentálně leží na stole, ponechávají princip domácího regulátora do značné míry nedotčený. Tento model však nápadně nedokázal ochránit hostitelské země před systémovým rizikem nadměrného přílivu kapitálu. Posilování pravomocí hostitelských zemí vůči mateřským společnostem sídlícím mimo jejich jurisdikci je problematické. Většina hostitelských zemí má jen omezené prostředky k pronikání do složitých struktur rozšiřujících se finanční skupin a omezená je i jejich schopnost vymáhat regulaci a dohled.

„Kolegium dohlížitelů“, jehož zřízení navrhuje EU, je i v kombinaci s evropskou „komisí pro systémová rizika“ pouze částečným řešením, jelikož potvrzuje vedoucí roli regulátora v domovské zemi a neřeší potenciální střet zájmů mezi domovskou zemí a regulačními orgány v zemi hostitelské. Hostitelské země by mohly řešit své potřeby přijetím radikálního řešení, které by v zájmu ochrany domácích trhů jednostranně vynucovalo kontrolu kapitálu a další opatření. To by pochopitelně mohlo zvrátit velkou část všeho, co bylo v oblasti finanční integrace dosaženo.

Jako alternativu navrhujeme přijetí sady společných standardů pro „jurisdikci založenou na účinku“. To znamená, že jsou-li účinky aktivit určité finanční instituce dostatečně velké, mělo by být postižené zemi umožněno uplatnit vůči této instituci regulační pravomoc bez ohledu na její sídlo.

Tato jurisdikce založená na účinku má dlouhou tradici v aplikaci antimonopolních zákonů Spojených států i EU mimo jejich hranice. Umožnila by hostitelským zemím stanovovat omezení úvěrové expanze bez ohledu na způsob, jímž se určitá finanční instituce rozhodne přesouvat kapitál na jejich trh, a posílila by práva hostitelských zemí požadovat informace od regulačních orgánů v zemích domovských.

Uvnitř EU by jurisdikce založená na účinku mohla vyvolat obavy o volný pohyb kapitálu. Evropské smlouvy však připouštějí výjimky v oblasti veřejné politiky. Několik směrnic EU navíc uznává zájem země, v níž se uskutečňují finanční transakce (například uzavírání životních pojistek), tím, že jí přiznává jurisdikci nad těmito transakcemi.

Nejlepším způsobem ochrany přeshraniční bankovní a finanční integrace v Evropě by bylo zřízení účinného celounijního regulačního a dohlížecího orgánu nebo ještě lépe globální instituce, která by mohla monitorovat vztahy mezi domovskou a hostitelskou zemí. I v případě nedostatečného pokroku v tomto směru však musí být hostitelským zemím poskytnuta větší ochrana. Domníváme se, že přístup založený na účinku a na vzájemně dohodnutém prahu by minimalizoval negativní důsledky dalších intervencí hostitelských zemí do regulace a dohledu.