LONDÝN – Po deseti letech je euro oslnivým úspěchem. Tato těžká váha finančních trhů si dnes vede lépe než americký dolar, japonský jen a donedávna i mocný čínský jüan, přičemž obchodování s dluhopisy denominovanými v eurech konkuruje co do velikosti americkému trhu.

Evropa by si však měla vést ještě lépe. Měla by jednat s větší fantazií, aby podnítila více opravdové ekonomické svobody a konkurence, přestala podporovat národní společnosti a začala projevovat větší podporu Evropské centrální bance. Politici eurozóny by také měli převzít iniciativu v klíčových ekonomických klubech světa.

Zejména by se členové Evropské hospodářské a měnové unie (EMU) měli vzdát svých křesel ve skupině G7 a v Mezinárodním měnovém fondu. Zastoupení každého ze států EMU ve skupině G8 lze možná ospravedlnit, ale členství v hlavních ekonomických organizacích nikoliv. Kdyby se tyto státy dobrovolně zavázaly, že budou na zmíněných fórech vystupovat kolektivně, Evropa by uvolnila tolik potřebný prostor u nejvýznamnějšího stolu světových ekonomických diskusí jiným důležitým zemím, což by podnítilo větší respekt ke globálním politikům.

Zevnitř lze „úspěch“ eurozóny nejlépe hodnotit měřítkem hospodářského růstu. Mnozí komentátoři označují velmi rozdílné tempo růstu v jednotlivých členských zemích eurozóny za příznak selhání. Podobnou divergenci však vykazuje řada jiných oblastí s jednotnou měnou, včetně USA. Stejně tak by mělo být zřejmé, že při absenci měnových trhů, které by fungovaly jako „ventil“ pro hospodářské a finanční tlaky, se ekonomická nestálost může zvyšovat.

Vedoucí představitelé eurozóny by se měli méně znepokojovat výchylkami ve vnitřním růstu a více se zabývat jasnými důkazy o nedostatečném celkovém hospodářském výkonu. Růst je sice od počátku EMU rozumně stabilní, avšak HDP na hlavu – což je pravděpodobně nejlepší dostupné měřítko hospodářského úspěchu – ukazuje, že Evropa zaostává za jinými regiony, a to i když se údaje očistí o objem pracovní síly. Stejně tak je dobře známo, že pokulhává i evropská produktivita – pravděpodobně v důsledku stejných faktorů, kvůli nimž se Evropa v porovnání s mnoha svými konkurenty jeví jako těžkopádná, zdrženlivá a málo ambiciózní.

Pokud jde o vnitřní konkurenční politiku, většina evropských zemí stále uvažuje v národních „škatulkách“. Má-li euro napomoci k významnému zvýšení evropského růstu a produktivity, musí vlády v celé oblasti EMU umožnit – ba přímo podporovat – silnější konkurenční síly.

Pokud jde o vnější hospodářskou politiku, učinili evropští politici jen velmi málo v reakci na masové změny, jež momentálně probíhají ve světové ekonomice – kromě toho, že si stěžují na čínský dovoz a agresivní využívání svých komodit Ruskem, případně že jsou v poslední době až trapně posedlí takzvanými suverénními fondy.

Je to špatná vizitka pro země, které se úspěšně vyrovnaly s problémy spojenými se založením EU a měnové unie. Po vší diplomacii a úsilí, které tyto epochální události vyžadovaly, by evropští politici měli být schopni vyrovnat se i s reformou MMF, Světové banky, G7 a G8. Přesto všechny tyto instituce stále odrážejí poválečný status quo, který v dnešním světě není příliš účelný.

Proč například existuje mezinárodní hospodářská organizace typu G7 bez Číny, která má nakročeno vystřídat Německo v roli třetí největší ekonomiky světa a jež od roku 2000 přispěla ke globální hospodářské aktivitě téměř stejně jako celá eurozóna? Většinu globálních ekonomických otázek dnes nelze vyřešit bez politických kroků v Číně. A jak může mít G7 tu drzost činit opakované veřejné poznámky na adresu měny nezúčastněné země a doufat v pozitivní reakci? Vždyť je to téměř směšné.

Zároveň jsou členy G7 Francie, Německo i Itálie, přestože mají všechny tři země stejnou monetární politiku a měnu. Bylo by lepší, kdyby ECB a ministři financí členských států EU zaujali před jednáními G7 společný postoj a poté umožnili, aby jejich společné stanovisko reprezentoval jediný zástupce v radě a předseda ECB. Jelikož se ministři před každou schůzkou G7 setkávají, zaváděla by se tato procedura snadno.

„Finanční G6“ dnes může mít skutečně větší smysl než současná G7, což už však zítra nemusí platit. Za dalších 10 let může mezi špičkovými ekonomickými mocnostmi figurovat i Indie. Případně se může Velká Británie připojit k euru, takže se její nezávislá role stane nadbytečnou. Dokáže si Kanada udržet místo, zatímco Rusko a Brazílie budou stát mimo? A jací další ekonomičtí obři čekají v zákulisí?

Je tedy zřejmé, že potřebujeme vymyslet takový systém členství v klíčových mezinárodních organizacích, který zajistí, že jejich struktury budou relevantní, ale také že budou dostatečně pružné, aby členům umožnily do nich vstupovat nebo z nich vystupovat. Cestou vpřed by mohlo být stanovení číselných směrnic – kritérií na způsob Maastrichtské smlouvy – podmiňujících členství v G7.

Evropa by měla jít příkladem – nabídnout světu ovoce svých bohatých zkušeností s finanční diplomacií a dobrovolně učinit první kroky vpřed. Vzhledem k tomu, že se Evropě podařilo vytvořit EMU, Maastrichtskou smlouvu i Pakt stability a růstu, na jehož základech stojí euro, mělo by být pro experty z eurozóny relativně snadné pomoci vymyslet systém posuzování členství v G7. Nepřevezmou-li evropské země iniciativu v otázce reformy globálních finančních institucí, zůstane tato reforma prohranou kauzou.

Jim O’Neill je šéfem globálního ekonomického výzkumu ve společnosti Goldman Sachs International a členem správní rady mozkového trustu Bruegel.