Vysokoškolské systémy v USA a kontinentální Evropě by nemohly být odlišnější, než jsou. Který z nich funguje lépe? Odpověď je jasná: americký systém vede na celé čáře.

Evropské univerzity se všeobecně zakládají na třech pomýlených principech:

• za vysokoškolské vzdělávání platí daňoví poplatníci, nikoliv studenti;
• přijímání do fakultního sboru se řídí smlouvami veřejného sektoru a fungování vysokých škol je často centralizované a téměř vždy nepružné;
• platy učitelů tíhnou k rovnosti, stejně jako kvalita výuky mezi univerzitami.

Tento systém je prý egalitářštější než americký systém vyššího vzdělávání, na nějž mnozí Evropané hledí spatra jako na elitářský. Ve skutečnosti evropský systém produkuje méně výzkumu, horší studenty (zejména na doktorské úrovni) a je zřejmě méně egalitářský než systém zaoceánský.

Nutit plátce daní, aby pokryli náklady na vysokoškolské vzdělávání, je skutečné přerozdělování, ale špatným směrem - příjemci jsou nejčastěji děti z dobře zajištěných evropských rodin. Pohlédneme-li na věc velkoryse, můžeme přinejlepším říci, že co se týče přerozdělování je systém nestranný, neboť ti nejbohatší platí více daní a více využívají služeb univerzit.

Vedle upřednostňování těch, kdo jsou ,,za vodou," tento systém fakticky nedovoluje přežít samofinancovaným soukromým univerzitám. A právě to je zřejmě skutečná motivace evropského bezplatného systému veřejných vysokých škol: udržet státní monopol na vyšší vzdělávání.

Pohlédněme ale na americký systém: studenti za své vzdělání platí a z části školného, jež studenti zaplatí, univerzity financují stipendia pro schopné, ale nemajetné studenty. Takový systém je přinejmenším stejně ,,spravedlivý" jako evropský model a zřejmě spravedlivější než model, v němž daňový poplatník hradí vzdělání všem, tedy i bohatým. Nedávný výzkum, který porovnával vzdělávání v USA a v Itálii, zjistil, že rodinné příjmy jsou při určování studentova úspěchu (poměřovaného podle jeho platu) důležitější v ,,egalitářské" Itálii než v ,,elitářských" Spojených státech.

Konkurence ovšem určuje kvalitu vysoké školy stejně jako její financování, neboť konkurence zvyšuje hodnotu produktu. To platí v americkém systému, kde vedle sebe šťastně žijí veřejné i soukromé školy. Kalifornská univerzita v Berkeley je veřejná. Stanfordská univerzita, vzdálená hodinu jízdy po pobřeží, je soukromá. Obě patří mezi nejlepší americké univerzity. Rivalita mezi nimi funguje, protože přináší boj o nejlepší studenty a udílení stipendií nadějným uchazečům bez peněz.

Naproti tomu evropské centralizované a byrokratické řízení univerzit produkuje pouze tuctové výsledky. Obsazování funkcí na evropských vysokých školách se často řídí spletitými byrokratickými postupy, které zahrnují množství ,,posuzovatelů" vybraných z různých částí země. Takové postupy jsou domněle vytvořeny, aby ,,garantovaly," že budou zvoleni ti nejlepší. Ve skutečnosti ovšem takoví posuzovatelé usnadňují těm, kdo mají přístup k důvěrným informacím, aby zvolili své přátele, a brání tomu, aby o tom, kdo bude přijat, rozhodla úroveň výzkumu a učitelských dovedností.

Některé země, kupříkladu Francie, mění zavedené systémy a vybírají do komisí, které rozhodují o přijímání pracovníků a kariérních postupech, vždy několik akademiků ze zahraničí. Jedná se pochopitelně o krok správným směrem, ale výsledky budou jen skromné.

Nejlepší americké univerzity provádějí personální záležitosti interně a spoléhají se na hlasy zvenčí pouze u expertních posudků úrovně výzkumu uchazečů o profesorské posty. Správná rozhodnutí při obsazovaní míst si vynucuje strach z toho, že průměrní profesoři nedokáží přilákat dobré studenty a velké výzkumné granty.

Evropská tendence sjednocovat platy i zacházení s profesory a výzkumníky také otupuje motivaci pustit se do pořádného výzkumu a dobře učit. Jestliže jediným, co zvyšuje profesorův plat, je plynutí času, proč vyvíjet zvláštní snahu, abych vynikl?

Samozřejmě, že mnoho lidí vstupuje do univerzitního sboru především z lásky k výzkumu a vyučování, ale proč těmto ušlechtilým citům nepodat pomocnou ruku s odpovídajícími finančními pobídkami? Nízké platy jsou často součástí tiché dohody: špatný plat vám vedení školy vynahradí tím, že přimhouří oči nad ospalým učením a výzkumem. Navíc jsou-li platy nízké, jak mají děkané univerzit zabránit členům učitelského sboru, aby neodcházeli do všech koutů země na lukrativní posty v poradenských firmách? Výsledkem je špatná výuka, mizerný výzkum a chybějící profesoři.

Americké univerzity často používají agresivních finančních pobídek a diferencovaného zacházení s profesory, aby odměňovali dobré učitele a výzkumníky. Soukromoprávní povaha smluv mezi americkými univerzitami a jejich profesory vytváří zdravou soutěž mezi nadanými jedinci a pružný a účinný trh pro vědce.

Není proto neobvyklé, aby bystrý a pracovitý profesor v USA vydělával tolik - ne-li více - než starší, ale méně plodní kolegové. V Evropě se nadějní mladí badatelé musejí namáhavě prodírat a vedle učení a výzkumu ještě přijímat vedlejší zaměstnání, zatímco etablovaní profesoři mají hezké platy.

Za těchto podmínek by nikoho nemělo překvapovat, že jsou americké univerzity stále více obsazovány nejlepšími z evropských učenců. Co ale tváří v tvář tomuto odlivu mozků skutečně překvapuje, je lobbistická moc evropských profesorů, s níž blokují reformu.