Před rokem byl největší výzvou eurozóny bezkrevný hospodářský růst. Rok 2006 se však projevil jako dobrý rok pro růst v Evropě, když překvapivá síla v exportech vyvolala neočekávané přírůstky v domácí poptávce. Německo, největší ekonomika eurozóny, zažilo obzvlášť dramatický vzestup, neboť roční HDP tu v roce 2006 narostl o 2,7%, tedy nejvyšším tempem od roku 2000.

Německé oživení ovšem nejenže zvýšilo celkový růst v Evropě, ale také zapříčinilo úbytek růstové vyváženosti napříč eurozónou. Je to tím, že Německo roste rychleji než další dvě velké ekonomiky, Francie a Itálie.

Německo tohoto výkonu dosáhlo dramatickou restrukturalizací svého podnikového sektoru. V letech 2001 až 2005 v Německu probíhala „tichá revoluce“. Zatímco se pozorovatelé a komentátoři zaměřovali na pomalý celkový růst ekonomiky, odehrávaly se v zákulisí významné změny, do velké míry bez povšimnutí.

Němečtí pracující bez fanfár přijali prodloužení pracovní doby bez zvýšení platů. To dalo Německu možnost zlepšit na světových trzích své konkurenční postavení vůči ostatním velkým ekonomikám eurozóny, kde k žádným revolucím v produktivitě nedošlo, v skrytu ani jinak.

Jistý čas trvalo, než tato tichá revoluce přinesla konkrétní výsledky. Avšak ke konci roku 2006 už německý export i HDP rostly rychleji než ve Francii a Itálii.

Před zavedením eura by reformní propast mezi Německem a jeho většími sousedy nepředstavovala pro Evropu žádný problém. Měny reformních opozdilců by vůči německé měně devalvovaly a mohlo by rovněž dojít k podpůrnému snížení úrokových sazeb.

To už ale není možné. Vyšší německá hospodářská výkonnost zvedla cenu eura i evropské úrokové sazby na úrovně, jež jsou sice příhodné pro Němce, ale na opozdilce eurozóny vyvíjejí tlak. Hladina eura vhodná pro Němce je příliš vysoká pro Francouze a Italy. Úroková sazba vyhovující Francouzům a Italům je zase příliš nízká pro Němce.

Reformním opozdilcům, jako je Francie, Itálie a Portugalsko, měnová unie s čím dál konkurenčně schopnějším Německem vnucuje nemilou potřebu volit mezi vystupňováním vlastních reforem a neustálou stagnací.

To není nijak snadná volba. I s politickou vůlí je uspíšení reformního procesu náročným úkolem a chce to čas. Ostatně odhodlanému Německu to trvalo čtyři až pět let. Vyhlídky na permanentní stagnaci jsou ovšem pro země jako Francie, Itálie a Portugalsko nepřijatelné. Chronická stagnace je až příliš vysokou cenou za přijetí eura.

Pochopitelně že politici se zdráhají postavit se čelem rozhodování mezi nepřijatelným (permanentní stagnace), nemyslitelným (opuštění eura) a těžko proveditelným (reforma). Uchylují se tedy k fantazírování. Například ve Francii se všichni nynější prezidentští kandidáti drží nerealistické vyhlídky na setrvání v měnové unii, ale zároveň na oslabení nezávislosti Evropské centrální banky a jejího mandátu ohledně měnové stability, na posílení „konzultací“ mezi vládami a ECB a manipulaci eura ve prospěch Francie.

To je čirý únik do snů. Přijetí zásadních změn v měnové unii je podmíněno souhlasem všech členů, k čemuž hned tak nedojde. Ani prezident ECB Jean-Claude Trichet se nenechá francouzským tlakem zastrašit a dohnat k prosazování měkčí měnové politiky.

Trichet je nezlomný chlapík, který se francouzským politikům už mnohokrát vzepřel. Nedokázali si jej podrobit, když coby guvernér úspěšně hájil nezávislost francouzské centrální banky, a nezdaří se jim to ani teď.

Na lednové schůzce Rady guvernérů ECB kupříkladu Trichet prakticky s předstihem oznámil, že v březnu, těsně před dubnovými volbami ve Francii, dojde ke zvýšení evropských úrokových sazeb. Prezident ECB dal jasně najevo, že svou povinnost splní, ať je politický tlak jakýkoliv.

Rozhodujícím faktorem v Trichetově smyslu pro povinnost je Maastrichtská smlouva, která jasně stanovuje, že prvořadým cílem Evropské centrální banky je prosazování stability cen. Některé síly ve Francii – a nejen levice – to chtějí změnit. Jedním nápadem, který se šíří, je to, aby cíle ECB stanovoval Evropský parlament, s odůvodněním, že je demokraticky volen – jako by Maastrichtská smlouva nebyla výsledkem demokratického procesu.

Tento panovačný pokus zmocnit se ECB a udělat z ní služku Evropského parlamentu by znamenal chronicky nízké evropské úrokové sazby a devalvované euro. Francie by se pochopitelně vyvlékla z reforem, avšak na úkor Německa, které by čelilo nežádoucím inflačním tlakům.

Tento návrh ilustruje, jak reformní propast a nerovnovážný růst, jenž z ní vyplývá, může narušit evropské předivo tím, že vůči sobě postaví jednotlivé partnery. Na ochranu evropské soudržnosti a ke zlepšení vlastní hospodářské situace musejí Francie a Itálie realizovat reformy rychlejším tempem než Německo, místo čekání, až Německo zpomalí.

Je lepší zvolit těžko proveditelné než nepřijatelné nebo nemyslitelné. Přesto jen máloco naznačuje, že dva reformní opozdilci na tuto výzvu stačí.