CAMBRIDGE – Na letošním Světovém ekonomickém fóru v Davosu se vše točilo kolem rostoucí síly Asie. Jeden asijský analytik tvrdil, že v roce 2050 budou existovat tři světové velmoci: Spojené státy, Čína a Indie. Evropu nezmínil, avšak podceňování síly Evropy je chybou.

Ano, Evropa v současné době funguje pod své možnosti. Je rozdrobená, mírumilovná a normotvorná ve světě tvrdé síly, ovšem část světa nelze vojenskou silou definovat. Použití síly mezi rozvinutými průmyslovými demokraciemi je prakticky nemyslitelné. Ve svých vzájemných vztazích jsou tyto země vesměs z Venuše, abychom parafrázovali Roberta Kagana, a v tomto ohledu je evropský důraz na právo a instituce plusem.

Pokud jde o jiné části světa, zjistil nedávný průzkum Pewova institutu, že mnozí Evropané by byli rádi, kdyby Evropa hrála významnější roli, avšak vyvážení americké vojenské síly by vyžadovalo zdvojnásobení nebo ztrojnásobení výdajů na obranu a o takové zvýšení má zájem jen málokterý Evropan. Chytrá strategie pro Evropu bude nicméně vyžadovat větší investice do tvrdé síly.

Obrázek Evropy však není tak chmurný, jak pesimisté předpokládají. Síla je schopnost dosahovat požadovaných výsledků a prostředky, které k takovému chování vedou, závisejí na kontextu. Z funkčního hlediska je síla distribuována jako trojrozměrné šachy. Na horní šachovnici figurují vojenské vztahy mezi státy a USA zde představují jedinou supervelmoc s globálním dosahem. Svět je na této úrovni unipolární.

Na prostřední šachovnici figurují vztahy hospodářské a svět je tu již multipolární. Evropa se na této úrovni chová jako unie a významnou roli zde hrají i další země jako Japonsko a Čína. USA nemohou uzavřít obchodní dohodu nebo urovnat antimonopolní spor bez souhlasu EU. Popřípadě, abychom uvedli jiný příklad, se Evropa dokázala postavit do čela snahy o odstranění Paula Wolfowitze ze Světové banky.

Dolní šachovnice je pak dějištěm transnacionálních vztahů, které jsou mimo kontrolu vlád – patří sem vše od drog po nakažlivé nemoci, klimatické změny nebo terorismus. Na této šachovnici je síla chaoticky distribuována mezi nestátní aktéry a nemá smysl nazývat tento svět unipolárním či multipolárním.

Zde je důležitá úzká spolupráce občanů, pro niž má Evropa dobré předpoklady. Úspěch při překonávání staletí trvajících animozit a rozvoj velkého vnitřního trhu poskytl evropským zemím obrovskou měkkou sílu. Východoevropské státy se na konci studené války nesnažily utvořit místní aliance jako ve 20. letech, ale upíraly pohledy k Bruselu, aby si zajistily budoucnost. Podobně i země jako Turecko a Ukrajina upravují svou politiku tak, aby byly přitažlivé pro Evropu.

Americká Národní zpravodajská rada nedávno zveřejnila čtyři diametrálně odlišné scénáře světa v roce 2020: Davoský svět, v němž pokračuje hospodářská globalizace, avšak s asijštější tváří, Pax Americana, v němž světovému uspořádání nadále dominují USA, Nový kalifát, kde islámská náboženská identita zpochybňuje nadvládu západních norem, a Cyklus strachu, ve kterém nestátní složky vyvolávají bezpečnostní otřesy, což vede ke vzniku orwellovských společností. Podobně jako všechna futurologická cvičení mají i tyto scénáře své limity, ale zároveň nám pomáhají klást si otázku, které tři nebo čtyři hlavní politické faktory nakonec pomohou utvořit výsledek.

Prvním z nich je vzestup Asie. Velkou otázkou bude Čína a její vnitřní vývoj. Od roku 1990 vyvedla Čína z chudoby 400 milionů lidí, ale dalších 400 milionů jich i nadále žije za méně než 2 dolary denně. A na rozdíl od Indie nevyřešila tato země problém politické participace. Nahradí-li Čína svůj nahlodaný komunismus nacionalismem, aby zajistila sociální soudržnost, mohla by být výsledkem agresivnější zahraniční politika a neochota zabývat se otázkami typu klimatických změn. Anebo může své problémy řešit a stát se ve světové politice „zodpovědným podílníkem“.

Evropa může k zapojení Číny do globálních norem a institucí významně přispět. Obecně řečeno se Evropa a USA musí více obávat slabé Číny než Číny bohaté. Druhým faktorem bude politický islám a podoba jeho vývoje. Boj proti extrémnímu islamistickému terorismu není „střetem civilizací“, nýbrž občanskou válkou uvnitř islámu. Radikální menšina používá násilí, aby vnutila zjednodušenou a ideologickou verzi hlavnímu proudu s rozmanitějšími názory.

A přestože největší počet muslimů žije v Asii, jsou i oni ovlivněni jádrem tohoto zápasu, který se odehrává na Blízkém východě, tedy v oblasti zaostávající za zbytkem světa v globalizaci, otevřenosti, fungování institucí a demokratizaci. Ekonomická moc a měkká síla Evropy zde mohou nesmírně pomoci. Více otevřeného obchodu, hospodářského růstu, vzdělání, rozvoje institucí občanské společnosti a pozvolného stupňování politické participace by mohlo postupem času pomoci posílit hlavní proud, stejně jako způsob, jímž bude s muslimy zacházeno v Evropě a v USA. Neméně důležité bude, zda blízkovýchodní politika Západu uspokojí hlavní proud muslimů, nebo zda posílí takový výklad války proti islámu, jaký šíří radikálové.

Třetím významným určujícím faktorem otázky, který scénář nakonec převládne, bude americká síla a způsob jejího využití. USA zůstanou i v roce 2020 nejmocnějším státem, avšak ani nejsilnější stát od dob starého Říma nebude paradoxně schopen vlastními silami ochránit své občany.

Americká vojenská síla není dostatečná na to, aby se vyrovnala s hrozbami, jako jsou globální pandemie, klimatické změny, terorismus nebo mezinárodní zločin. Tyto otázky vyžadují spolupráci při zajišťování globálních veřejných statků a měkkou sílu v podobě lákání podpory. Žádná část světa nesdílí s Amerikou více hodnot a nemá větší schopnost ovlivňovat americké postoje a sílu než právě Evropa. To naznačuje, že čtvrtým politickým faktorem určujícím budoucnost bude vývoj evropské politiky a síly.