Volby do ruské dumy letos v prosinci téměř jistě zacementují moc sil věrných Vladimíru Putinovi. Výsledek zřejmě potvrdí vynoření Ruska coby nejrozvratnější otázky v Evropské unii od doby, kdy Donald Rumsfeld rozdělil kontinent na „starou“ a „novou“ Evropu. V 90. letech 20. století bylo pro členské země EU snadné se na společném přístupu k Rusku dohodnout. Byly zajedno ohledně strategie demokratizace slabého a zadluženého Ruska a jeho přiblížení Západu.

Tato politika je teď v troskách. Prudce rostoucí ceny ropy a plynu posílily moc Ruska a oslabily jeho touhu spolupracovat i zájem připojit se k Západu. Dnes se Evropané nedokáží shodnout nad postatou ruského režimu, natož nad politikou, již by měli vůči němu přijmout.

Část tohoto zmatení spočívá v Putinově dovedné politické profilaci. Na jedné straně potřebuje maximalizovat kontrolu nad ekonomikou a společností, aby zvyšoval mzdy a penze a držel oponenty mimo hru, a zároveň pečovat o dalekosáhlou pravomoc jmenovat kandidáty do úřadů, která jej drží u moci. Na druhou stranu moskevská elita – která se obává, že by jednou nějaká vláda mohla zabavit její majetky – se chce vyhnout postavení mezinárodního vyvrhele, aby v případě potřeby prožila soumrak svých dní v bezpečí Západu.

Úzce sepjatá skupina politických poradců pomohla Putinovi tento hlavolam vyřešit. Než aby budoval diktaturu, pomohli Putinovi k upevnění moci využít vnějších znaků liberální demokracie. Zakládáním falešných opozičních politických stran, které má Kreml pod palcem, vytvářením předstíraných nátlakových skupin a organizací jako Naši a přetvořením právního řádu v nástroj politické moci Putin utužil svou vládu efektivnějším a jemnějším způsobem než nejeden autokratický režim. Možnost, že bude kandidovat na post premiéra, aby prodloužil svou vládu, až mu vyprší prezidentský mandát, je logickým pokračováním tohoto přístupu.

EU sice během Putinovy éry nedokázala Rusko změnit, leč Rusko má značný vliv na EU. Co se týče energie, vybírá si jednotlivé členské státy EU a podepisuje s nimi dlouhodobé dohody, které podrývají stěžejní principy společné strategie EU. Ve věci Kosova blokuje Rusko pokrok v Organizaci spojených národů. Na Kavkaze a ve střední Asii Kreml účinně EU vypudil z regionů, kde má zájem propagovat politickou reformu, řešit konflikty a uzavírat energetická partnerství.

Na Ukrajině a v Moldavsku se Kreml s jistým úspěchem vynasnažil přitažlivost Evropy otupit. V očích některých sousedních zemí dospívá Rusko v ideologickou alternativu k EU, která nabízí jiný pohled na svrchovanost, moc a světový řád. Zatímco evropský projekt se zakládá na právním řádu, Rusko je přesvědčeno, že když se mění rovnováha sil, zákony by se měly měnit také, aby ji reflektovaly.

Rusko se navíc s EU snaží vybudovat vztah „asymetrické vzájemné závislosti“. Zatímco lídři EU věří, že prostřednictvím vzájemné závislosti se buduje mír a stabilita, ruští lídři jsou odhodláni vytvořit situaci, v níž EU potřebuje Rusko víc, než Rusko potřebuje EU, zejména v energetickém sektoru.

Přestože HDP Ruska není větší než součet HDP Belgie a Nizozemska a jeho vojenské výdaje jsou oproti EU jen zlomkem, Kremlu se soustavně daří nad Unií vítězit. Stěžejním problémem je to, že Evropané promrhali svůj nejmocnější zdroj vlivu: jednotu.

Členské státy jsou rozdělené na ty, které považují Rusko za potenciálního partnera, jehož lze během procesu „plíživé integrace“ vtáhnout na oběžnou dráhu EU, a ty, které Rusko považují za hrozbu, jejíž rozpínavost a pohrdání demokracií je třeba potlačovat politikou „jemného zadržování“. Posledních několik let ukazuje, že ani jeden z těchto přístupů fungovat nebude.

První přístup riskuje, že Rusku nabídne všechny výhody spolupráce s EU, aniž by naléhal na to, že se Rusko musí držet pevných pravidel. Při otevřeném nepřátelství vůči Rusku bude však zase pro EU těžké využít ruské pomoci při řešení řady společných problémů – od znečištění životního prostřední přes nelegální migraci a šíření jaderných zbraní až po konečný status Kosova.

EU naléhavě potřebuje nový přístup. Místo snahy Rusko demokratizovat nebo zadržovat by se Unie měla shodnout na omezenějším cíli spočívajícím v úsilí proměnit Rusko ve spolehlivého partnera vázaného právním řádem. Společný přístup přinese EU mnoho mocných pák, jimiž si zajistí, aby Rusko dodržovalo smlouvy a vzájemné dohody.

Na diplomatické úrovni by Evropané měli hrozit, že Rusku vezmou prestiž, již čerpá z účasti na summitech G8 a EU-Rusko. Také by tím, že upevní vztahy se zeměmi, jako jsou Gruzie a Ukrajina, měli usilovat o posílení demokracie a právního řádu v evropském sousedství.

Dále je třeba využít hospodářských pák. Evropané by měli podrobit ruské investice na trzích EU hlubší kontrole a využít zákona o konkurenci a zahájit vyšetřování monopolistických postupů a praní špinavých peněz u stávajících investic. Zároveň by se členské země EU mohly zaměřit na zájmy jednotlivců v kremelské elitě a prošetřit jejich odkupy západních majetků, ba těm, kdo porušují lidská práva, zakázat cesty do EU.

Dokud se EU bude zmítat mezi integrací a zadržováním, bude se Kremlu jevit jako slabá a bezcílná. To zase Rusko jedině povzbudí k posílení jeho průbojnosti.