Saturday, July 26, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Nekonečná evropská ústava

Devětadvacátého října se vedoucí představitelé Evropské unie sejdou v Římě, aby podepsali novou Ústavní smlouvu unie. Bezpochyby přitom zazní slova chvály na jedinečný charakter tohoto dokumentu a v tomto případě nepůjde o žádné vychloubání, protože ústava EU se opravdu nepodobá žádné jiné ústavě, která kdy byla sepsána.

Většina ústav - včetně té americké - touží „zmrazit dějiny" či nastolit trvalý institucionální řád, který odolá čerstvým větrům změny. Ve své podstatě je ústava vskutku pokusem „zkrotit" historii tak, aby se řídila spíše lidskými zákony než vlastní logikou obnášející i nevítané eventuality a hříčky osudu.

Ústava EU je naproti tomu sepsána s nevyřčeným pochopením, že instituce, které zakládá, jsou přechodné, že nejsou ani zdaleka optimální a že by bylo žádoucí je ihned změnit, kdyby to umožňovala politická realita. Politická realita v dnešní Evropě však neumožňuje vytvoření takového dokumentu, jaký by si signatáři opravdu přáli sepsat, a tak má ústava, kterou nakonec sepsali, založit proces vývojové změny, který bude motivovat další postupná zlepšení - zlepšení, u nichž panuje naděje, že jednoho dne vymažou samotné uspořádání, jež dnešní ústava EU zakládá.

Architekti Ústavní smlouvy unie již od počátku nikdy vážně nepředpokládali, že jejich návrh přetrvá v podobě, v jaké ho sepsali. Místo toho chápali svou roli tak, že se ubírají dávno vyšlapanou cestou evropské integrace v postupných krocích.

Tato cesta započala před více než půlstoletím zahájením „evropského projektu". Efekt „rozlévání" původního Společenství uhlí a oceli z padesátých let vedl až k vytvoření Evropského hospodářského společenství, poté Evropského společenství a nakonec k vytvoření unie. Každý krok přitom postupně vedl k větší integraci.

Dokonce ani přelomové dokumenty, jako byly Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterdamská smlouva a smlouva z Nice, si nikdy nekladly za cíl dosáhnout takového druhu trvalosti (ba dokonce ani polotrvalosti), jaký si obvykle spojujeme s ústavou. Totéž platí o událostech, jako byly vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky nebo měnové unie s eurem a Evropskou centrální bankou. Ještě dříve, než jedna mezivládní konference dospěla ke „konsensu", začala se roztáčet kola příprav na následnou konferenci s následným konsensem. Tento mechanismus záměrně postupného budování sjednoceného státního celku z nominálně svrchovaných států nemá v dějinách lidstva obdoby.

Když se státy angažují v programu stále užší integrace, bude konečný výsledek vždy působit nedotaženým dojmem, pokud státy - na průběžné bázi - odloží stranou jakékoliv rozhodnutí o konečném cíli. Jedinou věcí, která se již od počátku evropského integračního procesu zdála zřejmá, byla skutečnost, že zúčastněné státy - spolu se všemi případnými novými partnerskými zeměmi, které cestou vezmou mezi sebe - budou pokračovat v politickém manévrování, aby budovaly svůj stále provázanější celek.

V důsledku toho byl každý balík smluvních dodatků produktem neučesaného politického handrkování, které je typické pro mezivládní rozhodovací proces. Všechny státy přitom vědí, že i při přijetí Ústavní smlouvy budou mít jejich partneři výslovné právo z unie vystoupit, pokud z ní budou natolik rozčarováni nebo pokud začnou na EU pohlížet jako na nevítanou přítěž.

Ukončí však nová Ústavní smlouva unie tuto cestu postupného budování ústavního pořádku? Do jisté míry k tomu může dojít, avšak ani zdaleka ne tolik jako v případě, kdy by architekti smlouvy byli učinili více pro oddělení ústavních otázek, jako jsou Charta základních práv nebo kompetence unijních orgánů a členských států, od záležitostí každodenní politiky typu zemědělské a rybolovné politiky nebo technických podrobností spolupráce soudů v občanskoprávních a trestněprávních věcech. Zde byla promeškána obrovská příležitost oddělit to, co je na unii trvalé a trvanlivé (tj. „ústavní"), od toho, co je netrvalé a proměnlivé (tj. „politické").

Jelikož není nic pevně zakotveno, budou se evropské ústavní procesy i nadále spoléhat nikoliv na nějaký dokument s přesahem, nýbrž na vyvažování politických vztahů a kalkulací tak, aby se celá stavba nerozpadla. Cenou za tento proces bude pravděpodobně odklad vytvoření jednotné politické loajality vůči Evropě (pokud se taková loajalita vůbec někdy rozvine).

To budou pokládat za tragédii pouze ti, podle nichž je evidentním osudem Evropy stabilní evropská federace. Pro nás ostatní, nehledě na bezprecedentní rozšíření unie na východ, rozpory, které vybublaly na povrch ohledně války v Iráku, a další třenice, jež jsou zákonitým výsledkem flexibilního a evolučního přístupu Evropy ke tvorbě ústavy, v sobě tento vleklý boj o sebeurčení skrývá rovněž spoustu naděje. Nedávný společný pocit celé Evropy, že je naléhavě nutné moci v zahraničních věcech hovořit jedním hlasem, může být čerstvým vánkem a zároveň dostatečně silným lepidlem, aby celý podnik udrželo nad vodou.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured