Už víc než 20 let tvrdím, že vysoké míry nezaměstnanosti v západní Evropě jsou neudržitelné. Na konci 70. let monetaristé sázeli na to, že pouhé dočasné a mírné zvýšení nezaměstnanosti dokáže přitáhnout uzdu plíživé – a cválající – inflaci průmyslového Západu a že zpětně se bude mít za to, že cena zaplacená za návrat k efektivní cenové stabilitě stála za to. V Británii a ve Spojených státech tato monetaristická sázka vyšla. V západní Evropě ovšem nikoliv.

Během posledních 25 let v Evropě rostla nezaměstnanost, jelikož v boji proti inflaci byla zpřísněna měnová politika a zvýšeny úrokové míry. Když však inflace podlehla, nezaměstnanost neopadla – nebo alespoň ne o mnoho. Jestliže nezaměstnanost neuvízla přímo na úrovních Velké deprese, držela se dost vysoko na to, aby se určující zkušeností stala dlouhodobá ztráta zaměstnání nebo strach z ní.

Ve společnostech, kde se oficiální míra nezaměstnanosti po celé generace drží na 10% nebo ještě výš, selhal vládní hospodářský management. Celých 20 let se mi tedy zdálo, že podloží politické rovnováhy západní Evropy – korporativní vyjednávání a rozsáhlé sociální pojištění na jedné straně a přísné monetární politiky na straně druhé – se musí rozpadnout.

Zdá se, že tvůrce evropských politik paralyzují dvě obavy. Evropští centrální bankéři se strachují, že jim jejich političtí šéfové nařídí, aby uvolnili měnovou politiku, že strukturální reformy potřebné k uvolnění agregátní nabídky nebudou na pořadu dne a že výsledkem bude návrat inflace 70. let. Krátce, mají strach, že všechny oběti na oltář stability cen přijdou nazmar.

Západoevropští politici se zase obávají opačného výsledku. Strachují se, že centrální bankéři budou trvat na horší dostupnosti peněz i po provedení strukturálních reforem, jež sníží přitažlivost dávek v nezaměstnanosti a posílí schopnost pracovníků stěhovat se za prací a schopnost firem stěhovat se za pracovníky. Krátce, mají strach, že bez oživení výstupu či zaměstnanosti bude celkovým výsledkem pouhý nárůst chudoby.

Samozřejmě, tyto obavy provází naděje, že strukturální reformy a měnová expanze umí spojit síly a popohnat zaměstnanost i výstup, aniž by výrazněji zvýšily inflaci. Skutečnost je však taková, že nikdo žádné kroky k volnějším měnovým politikám nepodniká – zejména s ohledem na nezkušenou Evropskou centrální banku, jež zoufale touží vydobýt si věrohodnost bojovníka proti inflaci – a že kroky ke strukturálním reformám jsou nesmělé, váhavé a nevýrazné.

Celých 20 let jsem byl na omylu: západoevropská státní zřízení zůstávala stabilní navzdory vyloučení značné části občanů ze smysluplné účasti ve většině hospodářského života. Západoevropská hospodářství nepřestávala růst – třebaže nerostla tak rychle, jak mohla – navzdory tíživému břemenu nezaměstnaných deseti či více procent pracovních sil.

Teď to ovšem vypadá, že bych nakonec přece jen mohl mít pravdu – nebo že alespoň bylo správné vyjadřovat znepokojení, ne-li zděšení. Francouzi odmítli ústavu Evropské unie, a to v prvé řadě – jak se alespoň zdá – z obavy, že další evropská integrace s sebou nutně přinese rozvratné síly neoliberalismu, za něž se draze platí.

Jednou věcí je „evropský projekt“ podpořit, jde-li o to navázat Německo tak úzce na Francii, aby si už nikdy nikdo nemyslel, že stojí za to vést válku kvůli tomu, jakou řečí se mluví Alsasku-Lotrinsku. Jiná věc však je, když evropský projekt znamená, že francouzští pracující čelí konkurenci polských instalatérů, rumunských zemědělců a tureckých prodavačů.

V Německu je voličstvo podle všeho rozhodnuto dát vale kancléři Gerhardu Schröderovi kvůli nespokojenosti s jeho vlažnou věrností neoliberálnímu projektu. Problém tkví v tom, že pak voliči získají čtyři roky vlády kancléřky Angely Merkelové, jejíž oddanost neoliberálnímu projektu je bezmála tak silná jako moje. Myslím, že Německu by se po deseti letech neoliberálních politik dařilo lépe. To však, jak se zdá, přáním německých voličů není, a proto nelze odhadnout, jaká bude za čtyři roky názorová orientace německé politiky.

K tomu všemu se ještě přidává severoevropská nespokojenost s centrálními bankéři, zejména s ECB a s eurem. Nejde o to, že by na pořadu dne byl konec Evropské měnové unie; dochází pouze k tomu, že lidé začali přemýšlet o málo pravděpodobných, leč možných budoucích scénářích, při nichž by konec EMU na pořad dne mohl přijít. Už to stačí na otřes cen aktiv po celém světě.

Úspěchy, jichž západní Evropa dosáhla od konce druhé světové války, patří k nejpovzbudivějším a nejpůsobivějším výkonům ve světových dějinách. Všichni by měli chtít, aby dnešní nerozdělená Evropa na těchto úspěších stavěla, nikoliv aby je ohrožovala vysoká nezaměstnanost přetrvávající po celé generace.

To však bude vyžadovat změnu přístupu ECB. Evropa potřebuje měnovou politiku, která chápe podporu růstu zaměstnanosti v severní Evropě jako úkol důležitější, než je kontinentální cenová stabilita.

Ostatně, v jižní a východní Evropě k inflaci dojde – musí k ní dojít, neboť jak se regiony rozvíjejí a industrializují, jejich směnné relace se musí zlepšovat a právě inflace je způsob, jímž k tomu v měnové unii může docházet. ECB by se neměla snažit vyrovnávat inflaci na jihu a na východě deflací na severu, aby tak plnila umělé celokontinentální cíle.