Je amnézie nedílnou součástí politiky? Co se týče smlouvy o reformě unijních institucí, která bude dokončena v listopadu, nedávné události naznačují, že amnézie skutečně hraje ústřední úlohu.

Podívejme se na tuto „nemoc“, kvůli níž někteří evropští lídři s pochybnými ohledy zapomínají i na nedávnou minulost. Zaměstnáni domácím politickým děním, neváhají si z Evropy udělat obětního beránka, aby unikli potřebě sdělit svým spoluobčanům nepříjemné zprávy. Někteří projevují separatistické tendence, jež jejich voliče znepokojují a frustrují. Není potom divu, že mnozí občané EU odmítají vzít evropskou věc za svou anebo přinejmenším váhají.

Tato forma politického vyděračství sice může pomáhat k vítězství ve volbách, ale sabotuje každou příležitost k zakoušení či vnímání politiky jako procesu, který může přispět ke globálnímu rozvoji.

Vezměme si Gordona Browna, nového ministerského předsedu Británie, podle něhož globalizace bere evropskému projektu veškerý význam, což je forma politického autismu, která ve skutečnosti EU znemožní přizpůsobit se změně a umět najít východiska z problémů, jež přináší globalizace.

Otevřeně protievropské politické programy naštěstí nejsou běžné, alespoň prozatím. Ostatně pokud v předvečer voleb do Evropského parlamentu, plánovaných na rok 2009, vstoupí v platnost nová reformní smlouva, každá členská země bude nucena vyjasnit a zdůvodnit svůj postoj.

Smlouva nebude zásadní jen pro řádné fungování evropských institucí, ale také pro jejich další „prohlubování“ – něco, po čem mnozí volají, aniž by si toho skutečně přáli dosáhnout. Díky „posílené spolupráci“ nebudou už vzpurné státy brzdit ty, jež usilují o pokrok, a mohly by se dokonce uchýlit k procesu dobrovolné neúčasti (opt-out) a „osvobodit se“ od EU, snad prostřednictvím referenda.

Pak jsou tu ti, kdo jsou přesvědčeni, že rozsáhlejšímu „prohloubení“ zabránilo rozšíření EU, a se sotva jakým ohledem na minulost či budoucnost prohlašují, že prosazování prvého vyžaduje upuštění od druhého. Kdo ale může soudně tvrdit, že ví, jakou podobu bude EU potřebovat, aby se vypořádala s výzvami příštích 50 nebo 100 let?

Otázky jako změna klimatu a dodávky energií už teď dokládají marnost izolovaných národních snah a zásadní význam prohlubování a zároveň rozšiřování EU. Poté, co utrpěly přerušeními dodávek plynu a ropy, k nimž došlo po roztržkách mezi Ruskem a Ukrajinou a poté Běloruskem, členské státy EU konečně pochopily, že jejich přežití závisí na schopnosti diverzifikovat své energetické zdroje.

Další rozšíření EU je nesporně v zájmu Turecka i Evropy. Vedle konstruktivní role, již Turecko může sehrát, zejména na Středním východě, je jeho členství životně důležité s ohledem na energie. Přijetí Turecka by navíc prokázalo politickou zásadovost EU a zároveň by představovalo kvalitativní krok vpřed v evropském projektu.

Pro politiky, jako je francouzský prezident Nicolas Sarkozy, mohou být takové úvahy nesmyslné. Ale co kdyby Turecko opustilo své evropské ambice a přilnulo strategicky k Rusku, nebo dokonce Íránu? Důsledky pro evropskou bezpečnost by byly vážné.

Pak je tu britské politické vedení, pro něž je rozšíření způsobem jak se prohlubování vyhnout, ba vlastně jak politickou Evropu rozmělnit. Takové uvažování není pro každého, ale některé kontinentální země britským scénářům rozpolcenosti skrytě fandí, ba některé hlavy vlád považují závazky svých států za odvolatelné.

Jak si například máme přebrat bratry Kaczyńské, již vládnou Polsku? Vznětlivá dvojčata rozhněval v reformní smlouvě volební systém navrhovaný pro Radu ministrů a pak papežskému stolci sebrali pozornost světa svými vlastními homofobními prohlášeními, která podle všeho vylučují jakoukoli možnost, že by se do polského vnitrostátního práva začlenila Listina práv EU. Jediným, kdo snad takovým odklonem od evropského společenství hodnot může být potěšen, je ruský prezident Vladimír Putin.

V tomto ovzduší se nizozemský předseda vlády Peter Balkenende, stále ještě uvězněný v odmítavém výsledku hlasování své země o návrhu ústavní smlouvy EU v roce 2005, snaží zajistit si britskou, českou a polskou podporu pro opatření, která by umožňovala zmenšování oblastí zodpovědnosti EU. Ba možná by nic nenamítal ani proti zničení celého legislativního motoru EU tím, že by národním parlamentům dal právo veta.

Co teď Evropané potřebují ze všeho nejvíc, je vydat se přesně opačným směrem. Se sdílenými výzvami společné budoucnosti se Evropa dokáže vypořádat jedině rozšířením záběru rozhodovacích pravomocí EU, zaštítěných odhodláním rovnocenně zodpovědných partnerů.