STANFORD – Rezignace řeckého premiéra Jorgose Papandrea a italského premiéra Silvia Berlusconiho výrazně upozornily na to, jak Řecko, Itálie a mnohé další země příliš dlouho zastíraly dlouhotrvající problémy svých přebujelých veřejných sektorů s neudržitelnými dávkami sociálního zabezpečení. Smysluplná reforma je už dnes pro řadu těchto zemí skutečně nevyhnutelná.

Systémy sociálního zabezpečení v Evropě, stejně jako ve Spojených státech, Japonsku a jinde, byly oproti dnes převažujícím podmínkám nastaveny za značně odlišných ekonomických a demografických okolností – za svižnějšího hospodářského růstu, rostoucích počtů obyvatel a nižší naděje dožití. Vlády (pozornost se momentálně upírá na Řecko a Itálii, ale nejsou samy) slibovaly příliš mnoho, příliš mnoha příjemcům a příliš dlouho. Má kniha Too Many Promises (Příliš mnoho slibů) z roku 1986 poukazovala na tentýž neduh amerického systému sociálního zabezpečení.

Tento zásadní problém se teď projevil neudržitelnou dluhovou dynamikou těchto zemí. Členství v euru, které přechodně umožnilo rozsáhlé půjčky za nízkých úrokových sazeb, jej ještě zhoršilo.

Jediným permanentním řešením evropské krize je reforma dávek sociálního zabezpečení. Člověk doufá, že za pomoci národních vlád, Evropské centrální banky, Mezinárodního měnového fondu a Evropského mechanismu finanční stability se díry v hrázi financování suverénního dluhu podaří dočasně zalepit a že evropské banky budou rekapitalizovány. Zabere to však, jen pokud strukturální reformy zajistí mnohem silnější konkurenční schopnost těchto ekonomik. Musí jednak snížit daňové zatížení, jednak srazit přebujelé transferové platby. Až příliš mnoho lidí čerpá dávky v poměru k počtu těch, kdo pracují a platí daně.

Obavy trhu s dluhopisy z fiskálních deficitů a dluhové dynamiky prozatím těmto zemím zvyšují výpůjční náklady. Krátkodobé a dlouhodobé politiky jsou tudíž úzce provázané; pokud se přechodná nouzová řešení nespojí se zásadními dlouhodobými strukturálními reformami, nevyhnutelně přijde další krize, jako je ta dnešní – anebo ještě horší.

Vývoj svrchovaného dluhu země určují tři fundamentální faktory: tempo hospodářského růstu, výpůjční náklady a primární rozpočtová pozice (bilance rozpočtu bez započtení splátek úroků). Země s vyváženým primárním rozpočtem vybírá dostatečný příjem, aby hradila své běžné výdaje, ale ne už úroky z nesplaceného dluhu. Vyšší úrokové sazby, pomalejší růst a slabší pozice primárního rozpočtu, to vše zvedá trajektorii zadluženosti. Itálie dnes ze svého suverénního dluhu platí 7% roční úrok, zatímco její ekonomika roste o pouhé 1 %. Aby se Itálie vyhnula restrukturalizaci svého dluhu, potřebuje tudíž trvalé rozsáhlé primární přebytky, mnohem rychlejší růst a/nebo výrazně nižší úrokové sazby.

Věrohodná cesta k dostatečným primárním přebytkům by snížila úrokové sazby. Jestliže se v dlouhodobém výhledu primárních přebytků dosáhne řízením výdajů, nárůst národních úspor podpoří investice a růst, kdežto vyšší míra zdanění by působila v opačném směru. Úspěšná fiskální konsolidace v zemích OECD po druhé světové válce činila v průměru 5-6 dolarů výdajových škrtů na dolar zvýšených daní.

Někteří experti, například bývalý prezident ECB Jean-Claude Trichet, tvrdí, že fiskální konsolidace by byla expanzivní. Konkrétně že by posílila důvěru, což by snížilo úrokové sazby a vyrovnalo přímý účinek na poptávku, jak se v 80. letech stalo v Irsku a Dánsku. To je teď ale méně pravděpodobné, poněvadž fiskální konsolidací prochází mnoho zemí najednou, nesuverénní úrokové sazby jsou už nízké a měnová unie znemožňuje nejproblémovějším zemím – Portugalsku, Itálii, Irsku, Řecku a Španělsku – posílit si konkurenční schopnost pomocí devalvace.

Výrazné primární přebytky budou nutné mnoho let, aby se poměr zadluženosti stabilizoval a postupně snižoval do ekonomicky bezpečné zóny pod 60 % HDP (Itálie a Řecko dnes překračují 100 %). Věrohodný dlouhodobý program reforem je třeba zavést teď, dokud přechodná nouzová opatření – nákupy dluhopisů ze strany EFSF, MMF a ECB – přinášejí možnost se nadechnout. Budou-li primární přebytky nedostatečné, přechodná opatření pouze oddálí neodvratný dluhový debakl.

V nitru dluhové šlamastyky je skryta ještě podstatnější aritmetika. Sazba daně nezbytná k financování dávek sociálního zabezpečení závisí na třech faktorech: poměru závislosti (poměr příjemců dávek k daňovým poplatníkům), poměru substituce (poměr dávek vůči průměrným mzdám) a poměru hospodářského růstu (zhruba produktivita plus populační růst).

Jinými slovy, čím štědřejší a rozsáhlejší jsou vládní dávky, tím vyšší je nezbytná míra zdanění. Tento stěžejní problém bude čím dál silněji postihovat severoevropské země, nehledě na současné zdání jejich ekonomické síly a fiskálního zdraví.

Ve vysoce zdaněných ekonomikách Evropy mohou lepší daňová kázeň či selektivní příjmová opatření přinést jen malé množství dodatečných daňových příjmů, aniž by podkopaly růst. Jediným způsobem jak výrazně zlepšit rozpočtovou pozici jsou výdajové škrty. To však bude samozřejmě těžké. V mnoha evropských zemích vláda vyplácí dávky většině populace.

Klíčová otázka tkví v tom, zda nastupující řecký premiér Lukas Papademos a jeho nový italský protějšek Mario Monti, oba vysoce uznávaní ekonomové, budou mít dostatek vůdčích schopností, aby těmito zrádnými vodami propluli. Na jejich příkladech se ukáže, zda další evropské demokracie s obyvateli silně závislými na dávkách dokážou excesy sociálního státu zkrotit.

Není to nemožný úkol. Kanada podstatný ústup od nejhorších excesů sociálního státu zvládla, neboť tamní středolevé i středopravé vlády v posledních letech snížily podíl vládních výdajů vůči HDP o osm procentních bodů. Některé evropské země zvažují zvýšení svého pozoruhodně nízkého důchodového věku nebo tak už učinily. Vzhledem k demografickým trendům se dost dobře může jednat o poslední možnost Evropy vybudovat si pevnější základy pro budoucí prosperitu.

Winston Churchill kdysi proslul výrokem, že na Ameriku se můžete spolehnout, že udělá správnou věc, jakmile vyčerpá všechny ostatní možnosti. Doufejme, že se tento bonmot ukáže jako přiléhavý i pro Evropu.