Když Evropané sledovali klopýtnutí prezidenta Bushe o úmrtí, zkázu a chaos, jež napáchal hurikán Katrina v New Orleans, někteří si nemohli pomoci a museli se navzájem poplácat po ramenou se slovy: „Díky Bohu za naši sociální solidaritu.“

Pravda, žádný evropský stát, jenž za něco stojí, by nikdy nedovolil, aby jeho občané upadli do tak hrozivé bídy, že doslova nebudou moci utéct ze svých domovů tváří v tvář přírodní katastrofě. Všichni Evropané – nejen ti na levici – byli upřímně šokováni a zděšeni tím, jak živě Katrina předvedla, že pro americké chudé očividně neexistuje žádné dno.

Tato starostlivost a citlivost je však až příliš sebeuspokojivá, neboť Evropanům umožňuje nevšímavě přecházet velice skutečné problémy, jež teď mají se svou vlastní chvástavou sociální solidaritou.

Zaprvé, třebaže evropská doktrína sociální solidarity hlásá spravedlnost a rovnost, maskuje „společnost zasvěcených“, která je velkolepě nespravedlivá na horním konci příjmového spektra. Elity sociálních států obvykle mají nejlepší lékaře, nejlepší sedadla v koncertních sálech, nejlepší bydlení v nejlepších čtvrtích a tak dále, a to kvůli tvrdohlavému odmítání Evropy použít ceny a tržní mechanismus k rozdělení klíčového zboží a služeb. Pro nezasvěcence je těžké konkurovat, když „co komu připadne,“ závisí na znalosti správných lidí.

Zacházení s elitami v Evropě kupodivu nemusí být natolik odlišné od Ameriky. Amerika straní svým elitám tím, že jim dává daňové škrty. Evropa jim straní tím, že je protlačuje na přední místa pořadníků a dává daňová zvýhodnění kapitálu.

Zadruhé, ačkoliv hanba New Orleans by se v Evropě nikdy nemohla přihodit, evropská sociální solidarita přesto neplní očekávání nízkopříjmových skupin tím, že by jim zajišťovala přínosy hospodářského růstu. To je zřejmě nejkřiklavější slabina sociálního státu. Byť sociální solidarita a hospodářský růst vůbec nejsou neslučitelné, Evropané se – naprosto pošetile – rozhodli pro neefektivní variantu sociálního státu.

„Klíčem je trh práce,“ říká prezident Bundesbanky Axel Weber, sociální demokrat nedávno do funkce jmenovaný Gerhardem Schröderem. „V Evropě potřebujeme pružnější trhy práce a více strukturálních reforem.“

Evropská sociální solidarita však příliš často prosazovala své cíle prostřednictvím hospodářsky nákladných intervencí na trzích práce, místo tržně neutrálnějších způsobů. Ve snaze chránit zaměstnanost pracujících například sociální státy Evropy ztížily firmám propuštění. Koho však nelze propustit, nebude ani přijat, a kdo nebude přijat, ze zaměstnání neodejde. To znamená, že nezaměstnaní nemohou najít práci (třebaže je spousta užitečné práce, kterou by mohli vykonávat) a že pracující, kteří mají zaměstnání, nebudou odcházet na potenciálně lepší místa. Nevyhnutelným důsledkem je vytrvale vysoká nezaměstnanost a nepohyblivost pracovních sil.

Vůbec to tak být nemusí. Sociální přerozdělování lze provádět prostřednictvím fiskálních opatření, nikoliv skrze přímé intervence na trhu práce. Právě tak se to dělalo v počátcích sociálního státu. Když však v 60. a 70. letech 20. století zavládla „revoluce rostoucích nároků“, odborové svazy zaujaly stanovisko, že pracující mají nárok nejen na zaměstnání, ale na zaměstnání v regionu a ve firmě dle své volby. Tato verze sociálního státu se ukázala jako zničující pro evropskou zaměstnanost i hospodářský růst.

Konečně, přestože snad evropská levice po Katrině vychloubačně provolává: „Díky Bohu za naši sociální solidaritu,“ existují zásadní pochyby o tom, co vlastně to „naše“ znamená. Stejnorodosti národních států Evropy ubývá, neboť přistěhovalci představují čím dál větší výzvu pro sociální solidaritu, zatímco Evropská unie jako celek čelí obdobnému dilematu: má Holanďan z Amsterdamu pociťovat tutéž solidaritu s Řekem z Atén jako s krajanem z Rotterdamu?

To nás přivádí zpět ke Katrině. Těsně po katastrofě bylo řečeno a napsáno mnohé o tom, jak málo se Američané podle všeho starají jeden o druhého. A rozhodně nelze popřít, že není snadné obyvatele New Yorku, Maine nebo Utahu přimět, aby s nadšením utráceli za protizáplavové hráze v New Orleans – přinejmenším dokud nedojde k děsivé krizi.

Ale je to v Evropě skutečně tak jiné? Budou Nizozemci s nadšením financovat veřejnou infrastrukturu v Řecku? Budou Řekové platit vodohospodářské projekty v Nizozemsku? Vezmeme-li za normu EU, sociální solidarita mezi členskými státy se nebude jevit až tak odlišně od sociální solidarity mezi americkými státy.

Je nesporné, že Spojené státy mají naprosto skutečné – a narůstající – problémy s férovostí distribuce příjmů. Evropané by ale měli mírnit svou kritiku poznáním, že Evropa má své vlastní podobné problémy.