MNICHOV – Do roku 2010 měla být Evropa „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní společností na světě“. Tak znělo oficiální prohlášení Evropské komise v takzvané Lisabonské agendě v roce 2000. Dnes uplynulo od tohoto smělého závazku deset let a je to oficiální: Evropa není co do růstu světovým šampionem, nýbrž spíše loudalem. Zatímco současné členské země EU zaznamenaly v uplynulých deseti letech růst celkem o 14%, Severní Amerika vzrostla o 18%, Latinská Amerika o 39%, Afrika o 63%, Blízký východ o 60%, Rusko o 59%, Singapur, Jižní Korea, Indonésie a Tchaj-wan o 52%, Indie o 104% a Čína o 171%.

Evropané chtěli svého cíle dosáhnout mimo jiné prostřednictvím další ekologické ochrany a větší sociální soudržnosti – to jsou žádoucí cíle, ale rozhodně ne růstové strategie. Ukázalo se, že Lisabonská agenda je pouhý vtip.

Evropskému Paktu stability a růstu z roku 1995 se nevedlo o nic lépe. Členské země EU se dohodly, že omezí své fiskální deficity na 3% HDP, aby zajistily dluhovou disciplínu pod eurem, takže žádná země nebude moci novou měnu používat k tomu, aby si brala sousedy jako rukojmí a nutila je k záchranným operacím. Ve skutečnosti státy EU překročily tříprocentní limit 97krát.

Ve 29 z těchto případů bylo porušení přípustné v souladu s původní formulací paktu, protože dotyčné země procházely recesí. Ve zbývajících 68 případech však byly deficity nad 3% HDP jasným porušením paktu a evropská rada ministrů financí (Ecofin) měla uvalit sankce. Ani jedna země však nikdy nebyla potrestána.

Poté už se politická omezení dluhu, která si členové eurozóny dobrovolně uložili, nikdy nebrala vážně, poněvadž viníky a soudci byly stejné subjekty. Téma hodné Kafky a Molièra.

V letošním roce pak zbytek EU zachraňoval dva státy, Řecko a Irsko, třebaže článek 125 konsolidované smlouvy o EU stanovuje, že žádná členská země nemá platit dluh jiného státu – tuto záruku si vyžádalo Německo jako podmínku, pod níž se vzdá své milované marky. Doktrína tvrdé disciplíny však byla zrušena v květnu 2010, kdy došlo k obratu a začalo se tvrdit, že se celý svět zhroutí, pokud Německo neotevře peněženku.

Laxnost při prosazování Paktu stability a růstu snad nejlépe vystihuje fakt, že Řecko mohlo zavést euro díky vyloženému podvodu, když tvrdilo, že jeho poměr schodku je pod hranicí 3% HDP, přestože ve skutečnosti tuto hranici značně převyšoval. Evropský statistický úřad Eurostat v souvislosti s podvodným chováním Řecka prohlásil, že jeho řecký protějšek i nejvyšší řecký kontrolní úřad „záměrně falšovaly“ data. Bez ohledu na to však už Řecko bylo v eurozóně – a bylo ochotné a schopné vzít si své sousedy z EU jako rukojmí.

Německo tedy nyní peněženku otevřelo a chová se jako hlavní zachránce Řecka. Evropské hlavy států se navíc na svém předvánočním summitu dohodly, že upraví smlouvu o EU tím, že legitimizují Evropský finanční a stabilizační mechanismus, který se dnes nazývá Evropský stabilizační mechanismus (ESM), a učiní z něj trvalou instituci.

Německá kancléřka Angela Merkelová, která celé měsíce trvala na tom, že tento nástroj musí být ukončen, to po návratu domů oslavovala jako vítězství nad zbytkem Evropy. Ve skutečnosti to byl do značné míry nezbytný ústupek německému Ústavnímu soudu, jenž tvrdil, že záchranná opatření postrádají náležitý právní základ. Účast věřitelských bank, která pro Merkelovou dlouho představovala nezbytnou podmínku, byla oslabena na pouhou volitelnou možnost.

Také Evropská centrální banka ztratila důvěryhodnost. Loni přislíbila, že přestane akceptovat vládní cenné papíry označené ratingem BBB- jako zástavu za své měnové operace. Také tento závazek vyletěl v květnu oknem, když ECB začala nakupovat dokonce i podřadné řecké dluhopisy. Mezitím Evropská centrální banka oznámila, že bude muset zdvojnásobit svůj kapitál.

Manévry EU mohou z krátkodobého hlediska stabilizovat Evropu a pomoci jí lépe odolávat současným spekulativním útokům na některé vládní dluhopisy zemí eurozóny, avšak zároveň riskují dlouhodobou destabilizaci. Zatímco dnes se finanční nákaza omezuje na bankovní interakci, opatření EU rozšířila kanály pro tuto nákazu, která tak může zasáhnout i státní rozpočty.

A první krok k potenciálnímu řetězci vládních insolvencí v Evropě již byl skutečně učiněn. Dnes je možná toto riziko omezené, ale pokud by se nový ESM měl stát úplnou pojistkou proti insolvenci, aniž by část zátěže nesli i věřitelé, pak se riziko zvýší. Vzhledem k předvídatelným demografickým rizikům souvisejícím s mandatorní výplatou penzí byla nyní možná aktivována časovaná bomba.

Když se politici snaží vzdorovat železným zákonům ekonomie, prohrají. Ani tentokrát to nebude jinak. Politici však mají vůči akademickým radám averzi. Až příliš často dávají přednost špatným vtipům – a to až do chvíle, kdy jsou terčem posměchu těch, kdo se smějí naposled.