Evropský soud pro lidská práva vyslechne ústní argumenty ve dvou případech, které patří mezi nejdůležitější v jeho dějinách. Tak jako v kauze Brown v. školská správa , která před půlstoletím definitivně skoncovala s rasovou segregací v Americe, se i po evropském soudu žádá, aby dodal význam fundamentálnímu principu rovnosti. Výsledná rozhodnutí by mohla nastavit jasná základní pravidla, jimiž se napříště bude řídit přístup ke stále početnějším etnickým a náboženským menšinám v Evropě.

Žalobci jsou příslušníky nejchudší a největší evropské minoritní skupiny – Romů, o jejichž předcích se věří, že před stovkami let přicestovali z Indie.

Jeden případ se týká 18 romských dětí z Ostravy, města na severovýchodě České republiky, které byly umístěny do „zvláštních“ škol pro mentálně zaostalé, kde se jim dostává výrazně méněcennějšího vzdělání. Děti tvrdí, že takové školy jsou překážkou sociálního a hospodářského rozvoje. Mnoho Romů je posíláno do zvláštních škol navzdory tomu, že neprojevují známky mentálního postižení. Jen nemnozí dokončí střední školu nebo navštěvují školu vysokou. Míra nezaměstnanosti Romů proto v České republice, stejně jako ve většině Evropy, dalece překračuje údaj platný pro ostatní populaci.

Důkazy předložené soudu naznačují, že v některých českých komunitách je u romských dětí oproti dětem neromským až 27krát pravděpodobnější, že budou poslány do zvláštní školy. Žalující strana tvrdí, že se to rovná rasové segregaci. Vláda to vehementně popírá. Jednání soudu je stanoveno na 1. března.

Druhý případ pochází z Bulharska. V roce 1996 vojenská policie zastřelila dva romské odvedence. O obětech, jež krátce předtím dezertovaly z vojenské stavební posádky, se vědělo, že nejsou ozbrojení ani nebezpeční. Oběti byly zastřeleny palbou z automatických zbraní za bílého dne v převážně romské čtvrti, kde žila babička jednoho z mužů. Krátce po střelbě příslušník vojenské policie údajně na jednoho z obyvatel města křičel: „Zatracený Cikáni!“ a mířil na něj zbraní.

V loňském roce jeden z panelů evropského soudu zjistil, že jak střelbu, tak následné vyšetřování, jež potvrdilo její oprávněnost, poskvrnila rasová nevraživost. Na žádost bulharské vlády velký senát Evropského soudu pro lidská práva svolil, že záležitost přezkoumá do konce února.

Třebaže jsou skutečnosti obou případů srdceryvné, jejich význam dalece přesahuje soudní síň. Co musí vláda v době narůstajících obav z imigrace, náboženského extremismu a etnického násilí udělat, aby splnila slib rovných příležitostí pro všechny?

V posledních deseti letech se prohloubila etnická rozmanitost Evropské unie. Vzedmula se vlna přistěhovalectví do Španělska, Itálie a Řecka, již je třeba přidat k počtu imigrantů v severní Evropě a takzvaných „gastarbeitrů“ v Rakousku, Německu a Lucembursku. Zatím poslední kolo rozšíření EU z loňského května s sebou přineslo miliony Romů z nových členských států střední a východní Evropy.

Jak se měnila etnická skladba Evropy, měnily se i její zákony. V roce 2000 exekutiva EU – zčásti v reakci na rostoucí popularitu antiimigračních a neonacistických politických stran – uzákonila nejdalekosáhlejší antidiskriminační legislativu na světě. Dodnes však tato legislativa leží ladem. V mnoha zemích právníkům a soudcům chybí znalost právních pojmů ve vztahu k diskriminaci. Není asi překvapením, že projevy exkluze, segregace a násilí často unikají trestu.

Oba případy, které se zanedlouho budou projednávat ve Štrasburku, jsou příležitostí to změnit.

V době, kdy politici přemýšlejí, jak nejlépe vstřebat miliony nových přistěhovalců a příslušníky menšin, by se soudní nález diskriminace stal mezním právním precedentem, jenž by nezpochybnitelně stvrdil stěžejní hodnoty rovnosti příležitostí a rovnosti před spravedlností. Neméně významné je to, že takové rozhodnutí by vyslalo jasný signál, že rasismus a xenofobie nemají v nové Evropě místo.

Snad největší význam těchto případů ovšem tkví v tom, že vůbec jsou na programu nejvyššího evropského tribunálu pro lidská práva. Před deseti lety by jen nemnohé oběti měly motivaci a schopnost usilovat o právní opravný prostředek proti diskriminaci. Skutečnost, že některé uspěly a že se jejich žaloby projednávají, je dokladem rostoucí moci práva coby síly prosazující pozitivní změnu v Evropě.