PAŘÍŽ – „Duben je nejkrutější měsíc,“ napsal T. S. Eliot na úvod své skvělé básně Pustina. Kdyby byl ovšem Eliot investorem z povolání a v posledních několika letech sledoval evropské finanční trhy, jsem si naprosto jistý, že by zvolil srpen.

V srpnu 2007 rozhodnutí BNP Paribas zavřít dva své hedžové fondy exponované v sektoru podřadných hypoték vyvolalo letní likviditní krizi u všech evropských bank. Letos se do centra pozornosti dostala Société Générale, velká konkurentka BNP. Její akcie se během jediného dne v půli srpna propadly o víc než 14 %, takže dosáhly hlubin už dva a půl roku nedotčených. Rozletěly se fámy o možném snížení ratingu suverénního dluhu Francie, provázené spekulacemi o důsledcích pro francouzské banky.

Jelikož právě Francouzi ze všech Evropanů nejvíce ctí zvyk, že v srpnu by se neměla dělat žádná účelná práce, je to pro tamní bankéře kruté zacházení. Nikterak neotáleli s prohlášením, že je nespravedlivé na ně takto ukazovat prstem.

Mají kus pravdy. Francie není epicentrem krize eurozóny. O toto postavení soupeří mnoho – příliš mnoho – konkurentů. Favoritem na zisk titulu bylo zprvu Řecko, ale po jistou dobu mu tvrdě šlapalo na paty Irsko. Pak se sprintem do čela prodralo Portugalsko, které teď ale lehce zaostává, zatímco se vpřed dere Španělsko a Itálie. Francie si s oblibou myslí, že je na chvostu, kde v poklidu kluše po boku Německa.

Vývoj krize však obrátil světlomety pozornosti k bilancím evropských bank. Vlády eurozóny se projevily jako neochotné či neschopné zajistit řešení, které by přesvědčilo trhy, že si s problémem vědí rady. Jako neodvratné se teď jeví, že buď bude muset eurozóna projít kontrakcí, přičemž některé části konkurence neschopné periferie alespoň na čas odpadnou, anebo bude nutné se za dluhy členských zemí kolektivně zaručit, což znamená určitou formu fiskální unie. Nic menšího investory nepřesvědčí, aby se vůbec přiblížili k dluhové problematice těch členů eurozóny, kteří mají fiskální potíže.

Politický problém tkví v tom, že pro druhé řešení prozatím nelze získat německé voliče, natož vyhraněně nacionalistické strany, jako je francouzská Národní fronta a finští Opravdoví Finové. Možná že se podaří Němce přesvědčit, bude-li alternativou krach eurozóny, který by německou marku či severní euro uvrhl do nepříjemného postavení, jaké má dnes švýcarský frank – přespříliš silný, až to jemu samotnému škodí. Situace se ale možná bude muset ještě zhoršit, než se politická nálada otočí.

Evropská rada prozatím pokračuje tím, že před sebou problém, jak by řekli Američané, postrkuje jako plechovku po ulici. Ovšemže tahle plechovka neleží na ulici, ale v bankovních domech. Banky EU drží suverénní dluh, jehož hodnota zjevně nedosahuje 100 centů na euro. Přiznat tuto nepříjemnou pravdu však banky nemusely ani při finančních „zátěžových testech“ provedených regulátory.

Řada bank v eurozóně udělala od propuknutí finanční krize ve srovnání s americkými a britskými bankami mnohem menší pokrok v posilování své kapitálové přiměřenosti a likvidity. Tyto disparity odhalila poslední Zpráva MMF o globální finanční stabilitě, která byla zveřejněna v dubnu a předkládá pozoruhodnou analýzu dokládající změny hmotného vlastního kapitálu za poslední dva roky a míru závislosti bank na velkoobchodním financování. Jeden centrální bankéř z EU mi ji vylíčil jako „vražedný diagram“.

Ukazuje totiž, že banky ve Spojených státech zvýšily svůj vlastní kapitál zhruba z 5,5 % na 7,5 % a závislost na velkoobchodním financování snížily ze 30 % na 25 %. Britské banky dosáhly menšího pokroku s hmotným vlastním kapitálem, neboť tu došlo ke zvýšení z hodnoty těsně pod 3 % na lehce přes 4 %, ale výrazně snížily svou závislost na velkoobchodním financování, ze 45 % v roce 2008 na méně než 35 % v současnosti.

Naproti tomu, banky eurozóny se u obou indikátorů téměř nehnuly z místa. Jejich kapitál mírně povyrostl, ale zůstává pod úrovní bank ve Velké Británii (a výrazně pod úrovní amerických bank) a u téměř 45 % celkového financování závisejí na velkoobchodních trzích.

Právě proto neutuchající nejistota ohledně jednoty eurozóny a hodnoty suverénního dluhu jejích členů vykazuje tak zničující účinky na tamní banky. Dokážou za těchto okolností prodloužit své tržní financování? Řekové a další země podléhající zvláštním opatřením už ztratily přístup na velkoobchodní trhy a závisejí téměř výhradně na Evropské centrální bance. Mohlo by se to stát i bankám jinde?

V letech 2007-2008 hříchy bankéřů postihly politiky; teď je tomu naopak. Možná že tu ale je rozdíl: bankéři hřešili svou činností, zatímco politici svou nečinností – opakovaně neúspěšnými pokusy zajistit řešení, které by odpovídalo rozsahu problému. Důsledky jsou ovšem stejně vážné.

Vždycky jsem předpokládal, že Němci nakonec pochopí, že jejich zájmy spočívají v zachování eurozóny bez újmy. Jak Churchill kdysi řekl o Američanech, „můžete se vždycky spolehnout, že udělají správnou věc…, jakmile vyčerpají všechny myslitelné alternativy.“ Němci dnes už téměř všechny alternativy vyčerpali. Pokud brzy neudělají, co je třeba, některé banky začnou hynout a evropské vlády budou nuceny opět přispěchat s veřejnými penězi. Bude to stejně nepopulární jako sanace Řeků a pravděpodobně to vyjde ještě dráž.