Pro Evropany je lákavé vztahovat vlastní dějiny na Asii a pohlížet na tamní současný vývoj událostí jako na pouhé opakování, ne-li přímo napodobení toho, co se již stalo v Evropě. Toto pokušení ostatně podněcují i sami Asijci, když si Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN) otevřeně klade za cíl podobat se stále více Evropské unii.

Při snaze rozšifrovat diplomatickou budoucnost Asie se Evropané potýkají s jakýmisi „rozpaky z bohatství“. Opakuje dnes Asie hrátky s rovnováhou sil po vzoru Evropy na konci devatenáctého století, kdy Čína hraje roli Německa? Anebo má jižní Asie prostřednictvím růstu ASEAN nakročeno k tomu, aby se jednoho dne stala dálněvýchodním ekvivalentem EU?

Tato srovnání nejsou neutrální a v analogii mezi dnešní Čínou a Německem devatenáctého století lze vystopovat prvek oné škodolibé radosti z problémů druhých – něco, čemu Němci říkají „Schadenfreude“. Podle tohoto názoru se dnes sice Asii vede ekonomicky dobře, ale jen počkejte: sílící nacionalismus, hlad Číny po moci a touha zbytku Asie omezit její ambice nevyhnutelně zbrzdí hospodářský růst a obnoví globální primát Západu.

Takový scénář však neodpovídá skutečnosti. Čína na počátku jednadvacátého století není Bismarckovým čerstvě sjednoceným Německem druhé poloviny století devatenáctého. Číňané sami sebe nevidí jako sílící novou mocnost, nýbrž spíše jako tradiční asijskou velmoc, která dnes zažívá renesanci. Věří, že Čína jen získává zpět postavení a prestiž, jimž se až do konce osmnáctého století těšila.

V důsledku toho Číňané na rozdíl od vilémovského Německa nijak nespěchají s dokazováním, jak silnými a mocnými se stali. Ze strategického hlediska není Čína revizionistickou mocností, ale spíše „uspokojenou“ velmocí, jíž vyhovuje status quo. Jedinou výjimkou by samozřejmě bylo vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu, což by Číňané pokládali za důvod k válce.

Jistě, Číňané se skutečně přezbrojují – a dokonce vstupují do kosmických závodů ve zbrojení –, avšak činí to takovým tempem a v takové míře, jaké odpovídají jejich nově nabyté hospodářské prosperitě. Základní priority Číny jsou však i nadále ekonomické a odrážejí přesvědčení vedoucích představitelů, že dlouhodobé přežití jejich režimu předpokládá pokračování rychlého růstu. Proto potřebují přístup k energii, ale nechystají se zapojit do vojenských, ba ani diplomatických dobrodružství.

Stejně tak se Čína nehodlá stát benevolentní, altruistickou mocností připravenou využít své nové síly a reputace ke zvýšení stability mezinárodního systému. Čínskému cynismu a spontánnímu sobectví však dnes zčásti brání to, co sami Číňané vnímají jako rostoucí uznání jejich jedinečného postavení. Kombinace respektu a zájmu, kterou Číňané vidí v pohledu světa na jejich zemi, může tento pocit sebedůvěry jedině posílit. Proč by tedy měli podstupovat zbytečná rizika?

Senzační úspěch africko-čínského summitu, jehož se zúčastnilo více afrických vůdců než ryze afrických setkání, obnovení přátelských diplomatických vztahů mezi Indií a Japonskem a rodící se demokratická aliance mezi Indií, Japonskem a Austrálií, to vše nelze interpretovat jinak než jako známky nově nabytého silného postavení Číny. Proč by Číňané ohrožovali tyto reálné i symbolické výdobytky ukvapenými a neodzkoušenými kroky? U kormidla čínské diplomacie nesedí žádný Bismarck, ale nenajdeme tam ani impulzivního císaře: jen relativně moudré a schopné technokraty.

Tím, co může ohrozit stabilitu v regionu a především stabilitu Číny, ve skutečnosti nejsou přehnané čínské ambice nebo neschopnost se demokratizovat, nýbrž neschopnost čínského režimu zavést v zemi vládu zákona. V roce 1978 pohlížel čerstvě nastoupivší čínský vůdce Teng Siao-pching na Singapur jako na živoucí důkaz nadřazenosti kapitalismu nad komunismem. Vzpomněl si, jak zbídačelou a stagnující zemí byl Singapur ve dvacátých letech, zatímco nyní viděl na tomtéž místě oslnivé město, které vytvořila svobodná soutěž – spolu s kvaziautoritativním vedením Lee Kuan Yewa. Právě po návštěvě Singapuru zavedl Teng v jižní Číně „zvláštní ekonomické zóny“.

Vláda zákona, a to i na singapurský způsob, se však zavádí mnohem svízelněji než kapitalismus a její absence představuje hlavní překážku vzniku asijského společenství založeného na modelu EU. Před dvaceti lety bylo jednou z největších překážek vytvoření Asijské unie Japonsko – nejrozvinutější a nejúspěšnější země v Asii, která se však necítila jako asijská. Zbytku Asie se navíc Japonci zajídali, neboť si v této odlišnosti libovali. Zášť přetrvává, protože ji zčásti přiživují i historické křivdy, avšak samotní Japonci již dnes vnímají sami sebe jako Asiaty, k čemuž jim dopomohlo vědomí, že jimi nastartovaný hospodářský zázrak v oblasti daleko přesáhl hranice jejich země.

V Evropě si nacionalismus překračující hranice nevyžádal v první polovině dvacátého století jen dvě ničivé světové války, ale i rozšíření demokratických režimů. Vláda zákona je pro dnešní Asii ekvivalentem toho, čím byla pro včerejší Evropu demokracie. Bez jejího postupného zavádění může potenciální Asijská unie zůstat přinejlepším jen vybledlou a vyprázdněnou kopií svého evropského předobrazu.