9

Chybná bankovní unie Evropy

PAŘÍŽ – Evropská unie je teď hrdým nositelem Nobelovy ceny míru. Když před třemi lety padla volba na Baracka Obamu, norský Nobelův výbor sklidil kritiku, že poctu udělil osobě, jejíž úspěchy mají teprve přijít. Výbor si vzal výtku k srdci a tentokrát vyznamenal instituci se vznešenou minulostí, leč zakaboněnou budoucností.

Eurozóna je samozřejmě něco jiného než EU, ale jedná se o dosud nejambicióznější podnik Unie a stále zápasí se snahou vybavit se strukturami potřebnými k upevnění měnové unie. Společná fiskální politika zůstává vzdáleným snem, stejně jako opravdová politická unie.

Tvůrci evropských politik však tvrdí, že jsou na cestě k takzvané „bankovní unii“, což neznamená fúzi samotných bank, nýbrž společný bankovní dohled. Evropská komise v září ohlásila plán učinit z Evropské centrální banky dohledový orgán pro všech 6000 evropských bank.

Reakce národních politiků, centrálních bank a bank samotných nijak všeobecně příznivá nebyla. Němci chtějí, aby se ECB soustředila jen na velké systémové banky a menší spořitelny (například ty, které ve velkém investovaly do podřadných hypoték) přenechala národním orgánům. Velká Británie a Švédsko tvrdí, že nemohou být v podřízeném postavení vůči centrální bance, jíž jsou nanejvýš polovičními členy.

Potřebnost celoevropského dohledového orgánu se všeobecně přijímá, zejména proto, že Evropský orgán pro bankovnictví (unijní orgán pro regulaci bankovnictví) se při uskutečňování finančních zátěžových testů ukázal jako neprůbojný: první testy byly tak slabé, že jimi se zářnými výsledky prošly i dnes už zbankrotované španělské spořitelny. Evropa musí prolomit začarovaný kruh spojující otřesené suverénní dlužníky s bankami, které jsou nuceny či přinejmenším pobízeny kupovat jejich dluhopisy, jimiž se zase zajišťuje financování záchrany bank.

Komisí zvolená metoda realizace bankovní unie je však fatálně chybná. Navíc podle uniklého stanoviska hlavního právního poradce Rady EU je navrhovaná reforma protiprávní, neboť jak uvedl list Financial Times (který prosáklé stanovisko získal), jde „za zákonem povolené pravomoci měnit pravidla řízení v Evropské centrální bance“.

Evropští lídři se během krize snaží na trhliny v měnové unii reagovat bez návrhu nové smlouvy, protože se obávají, že nová smlouva navrhující další centralizaci pravomocí do Bruselu by byla odmítnuta buď národními parlamenty, anebo voliči v referendu. Usilují proto o postup pomocí mezivládní dohody nebo stávajících smluvních ustanovení.

Ve věci bankovní unie hodlají využít článek 127, odst. 6 Lisabonské smlouvy, který Evropské radě umožňuje udělit ECB pravomoc k vykonávání zvláštních úkolů týkajících se „politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu“ nad určitými finančními ústavy v Unii. To je pro vytvoření celoevropského dohledového orgánu s přímou zodpovědností za jednotlivé instituce chabý právní základ a zjevně nebyl k takovému účelu zamýšlen. Ostatně Německo s tímto zněním souhlasilo jen za předpokladu, že ECB nemůže být přímým dohledovým orgánem.

Důsledky výběru této sice výhodné, leč nevhodné cesty jsou vážné. Zaprvé, stávající smlouvy nelze využít k vytvoření jednotného evropského restrukturalizačního orgánu, čímž vzniká vachrlatá vazba mezi ECB a národními orgány. Nelze jí využít ani ke zřízení evropského programu ochrany depozit, což je patrně nejnaléhavější nezbytnost, aby se zastavil odliv vkladů z bank na jihu Evropy.

Potenciálně nebezpečné důsledky to bude mít i pro samotnou ECB. Využití ustanovení Lisabonské smlouvy znamená, že ECB bude nutné dát dodatečné povinnosti. V rámci ECB však nelze vytvořit samostatný útvar pro bankovní dohled, jak se stalo třeba v případě Úřadu pro obezřetnostní kontrolu ve Francii či Úřadu pro obezřetnostní regulaci v Británii, jenž má svou vlastní radu i ujednání o zodpovědnosti uvnitř tamní centrální banky.

Význam těchto struktur je v tom, že izolují měnověpolitickou nezávislost centrální banky, aby nedošlo k jejímu narušení vlivem přísnějších požadavků na zodpovědnost, jež nevyhnutelně přicházejí s bankovním dohledem. Jelikož rozhodnutí dohledových orgánů se dotýkají majetkových práv osob – a jejich činnost či nečinnost může daňové poplatníky přinutit zachraňovat banky – vlády, parlamenty a soudy jsou nuceny držet tyto hlídací psy zkrátka.

Právě proto se německá Bundesbanka, která vždy tak neúnavně bděla nad měnověpolitickou nezávislostí, ocitá opět v táboře odmítačů a vyjadřuje vážné obavy z cesty, jíž se Komise chystá vydat. Tentokrát má pravdu.

Jsou tu i další vážné potíže. Podle modelu předloženého Komisí bude nadále fungovat Evropský orgán pro bankovnictví, pověřený vytvořením jednotného souboru pravidel pro všech 27 členských států EU. Avšak byť jeho činnost řídí běžný systém hlasování kvalifikovanou většinou, 17 zemí eurozóny bude mít jediný dohledový orgán, takže budou hlasovat prostřednictvím společného delegáta. Komise se snaží najít způsoby jak ochránit práva zemí mimo eurozónu. Samotná spletitost toho, co už je navrženo, však dokl��dá, o jak nevhodný plán se jedná.

Celé téma se může zdát, zejména mimo Evropu, neproniknutelně nejasné. Je však ilustrací jednoduché skutečnosti: Evropa se snaží dobrat k silnějšímu federálnímu modelu, který bude reagovat na slabiny, jež odhalila krize eurozóny. Dělá to však, aniž věnovala pozornost klíčové nutnosti vzít s sebou i své občany. Nástroje, jež EU zavádí, jsou dokonce záměrně konstruovány tak, aby nezbytnost ptát se občanů obešly.

Právě tuto zásadní vadu v jádře dnešního evropského projektu navržené uspořádání bankovní unie odhaluje. Těžko věřit v úspěch iniciativy postavené na tak chatrných právních základech, jíž chybí základní demokratická legitimita. Evropské banky i jejich klienti si zaslouží něco lepšího.

Z angličtiny přeložil David Daduč