BRUSEL – Prezident Evropské centrální banky prý na každém jednání Evropské rady ukazuje graf znázorňující vývoj relativních mzdových nákladů v šestnácti členských zemích eurozóny. Tento graf odhaluje prohlubující se divergenci v posledních deseti letech, kdy země, které dnes čelí obtížím (Řecko, Portugalsko a Španělsko), ztratily oproti Německu asi 20% konkurenceschopnosti. Jinými slovy se mzdové náklady v Německu zvýšily od roku 1999 přibližně o 20% méně než v jižní Evropě.

Závěr se zdá jasný. Jihoevropští členové eurozóny musí snížit mzdové náklady, aby získali zpět konkurenceschopnost, o kterou po zavedení společné měny přišli.

Obavy z této divergence zasáhly také speciální tým vedený prezidentem Evropské unie Hermanem Van Rompuyem, který má navrhnout zásadní reformy pravidel koordinace hospodářské politiky uvnitř EU. Klíčovým návrhem vzešlým z prvního jednání týmu bylo vyvinout ukazatele konkurenceschopnosti a poté přinutit členské státy k přijetí „nápravné akce“, pokud by EU odhalila velké rozdíly.

Hrozí však riziko, že tento přístup povede nesprávným směrem. Konkurenceschopnost, která se obvykle měří pomocí jednotkových nákladů práce, je relativní pojem. Zisk jedné země je ztrátou druhé. Obnovení konkurenceschopnosti v některých členských zemích (Španělsko, Řecko) by vyžadovalo, aby jiné země (v první řadě Německo) akceptovaly zhoršení té své.

K úpravě by mohlo dojít spíše prostřednictvím zvýšení mezd v zemích s nižšími náklady práce než seškrtáním mezd v zemích, kde jsou tyto náklady příliš vysoké. Oficiální reakce na to zní, že by se žádná země neměla ke zvyšování mezd nutit a že pokud strukturální reformy povedou ke zvýšení produktivity, vydělají na tom všichni.

Poslední tvrzení je bezpochyby pravdivé, avšak neřeší základní problém – totiž že se relativní jednotkové náklady práce v určité zemi mohou snížit pouze tehdy, když v jiné zemi vzrostou.

I kdybychom předpokládali, že uvnitř eurozóny lze dospět k dohodě o způsobu alokace žádoucího zvýšení či snížení konkurenceschopnosti v jednotlivých zemích, nejsou členské státy centrálně plánovanými ekonomikami. V tržní ekonomice má vláda jen málo nástrojů, jak vynutit snížení mezd v soukromém sektoru.

Vlády samozřejmě mohou prosadit mzdové škrty ve veřejném sektoru. To se ve velkém měřítku děje například v Řecku a Španělsku. Existuje však jen málo empirických důkazů, že mzdy ve veřejném sektoru mají na mzdový růst v sektoru soukromém významný vliv.

Je tedy cestou z problému vyšší produktivita? I kdybychom předpokládali, že vlády dokážou identifikovat a zavést strukturální reformy, které přinesou rychlé zvýšení produktivity, není zřejmé, že vyšší produktivita povede ke zvýšení konkurenceschopnosti.

Napříč EU dokonce často platí opak. Některé země, jež dosáhly nejvyššího růstu produktivity práce, zároveň ztratily převážnou část konkurenceschopnosti (např. Irsko).

Jak je to možné? Vyšší produktivita by přece měla přinést snížení jednotkových nákladů práce. Zvýšení produktivity však snadno přebijí změny v oblasti mezd. Zatímco růst produktivity se obvykle měří ve zlomcích procentního bodu, mzdový růst bývá daleko vyšší.

Skutečná otázka tedy zní, co žene mzdy vzhůru. Údaje na úrovni států naznačují, že největší mzdová zvýšení v uplynulých deseti letech obvykle souvisejí s nejsilnějším růstem domácí poptávky (např. Španělsko, Řecko).

Ženou tedy mzdy poptávku, nebo je to naopak? K největší ztrátě konkurenceschopnosti v jižní Evropě došlo poté, co se tam podstatně snížila nezaměstnanost. Zjištěná ztráta konkurenceschopnosti v jižní Evropě by se proto neměla připisovat absenci strukturálních reforem nebo nerozumným odborům, nýbrž boomu domácí poptávky přiživovanému zejména snadnou dostupností levných úvěrů určených na spotřebu (Řecko) nebo na výstavbu (Španělsko, Irsko). Tato nadměrná poptávka po spotřebě a výstavbě vedla k převisu poptávky po pracovní síle, a to zejména v chráněných sektorech, jako jsou služby, což vyšroubovalo mzdové náklady.

Pokud byl problémem převis domácí poptávky, mělo by být po ruce i řešení. Mezinárodní kapitálové trhy již omezily úvěry zmíněným zemím. Výrazné fiskální škrty, k nimž přistoupila celá jižní Evropa, by měly dále napomoci k prudkému zpomalení, ne-li přímo pádu tamní domácí poptávky. Jsou-li trhy práce pružné, mělo by se to odrazit v nižších mzdách. Dokonce je to klíčová podmínka: trh práce by měl být směrem dolů stejně pružný jako směrem nahoru.

Změny by samozřejmě byly mnohem snazší, kdyby mzdy neklesly také v Německu. Vzhledem k tomu, že se v Německu momentálně snižuje nezaměstnanost, což mělo v minulosti za následek (mírné) zvýšení mezd, však není tento vývoj pravděpodobný.

Tvrzení, že vlády „musí s konkurenceschopností něco dělat“, by mohlo vést k přehnaně aktivistickému přístupu ke koordinaci hospodářské politiky, v jehož rámci by se vlády a instituce EU neustále snažily ovlivňovat nastavení mezd v soukromém sektoru. V současné krizi by tento přístup mohl – alespoň částečně – fungovat, ale nepodaří se mu zabránit budoucím divergencím v konkurenceschopnosti, pokud opětovně dojde k odlišnému vývoji domácí poptávky.

Strukturální reformy jsou vždy užitečné, ale zvyšování produktivity vyžaduje dlouhý čas a ne vždy se přetaví ve vyšší konkurenceschopnost. Nyní je zapotřebí, aby se jižní Evropa smířila s tím, že domácí poptávka musí klesnout na úroveň, která zemím umožní žít bez dalšího přílivu kapitálu. To by mělo stačit k tomu, aby trhy práce zafungovaly a v systému se nastavila nová rovnováha.