Tak se to stalo. Poté, co Francie a Nizozemsko odmítly evropskou ústavní smlouvu, irské všelidové „ne“ je druhou a zřejmě rozhodující ranou spojené a silné Evropě.

12. červen 2008 bude třeba si připomínat jako den, kdy se psaly evropské dějiny. Ať už proběhnou jakékoli zoufalé záchranné pokusy, nedokáží zakrýt fakt, že Evropská unie na nejméně 10 let (ne-li mnohem déle) opustila světovou scénu jako seriózní zahraničněpolitický aktér.

K tomu dochází v době, kdy problémy na Balkáně zůstávají nedořešené, Amerika zažívá relativní úpadek, Rusko znovu nabírá sílu, turecká domácí politika se stáčí špatným směrem, Blízký východ – přímý soused EU – hrozí výbuchem a globální ekonomiku a politiku zítřka bude určovat rychlost vzestupu Číny a Indie jako rozvíjejících se mocností.

Nebohá Evropa! Irským referendem se slepě a zbytečně uvrhla do politické kalamity. Jistě, EU bude i nadále existovat a její instituce budou fungovat, v dobrém či ve zlém, na základě Smlouvy z Nice. Ale proaktivní, silná Evropa, schopná určovat svůj vlastní osud, bude dost dlouho mimo hru.

Když úctyhodná britská média jako Financial Times varují před oživováním evropského psychodramatu a namísto toho vyzývají k úsilí o vytvoření „Evropy výsledků“, nelze to považovat za seriózní alternativu, ale spíš za špatný vtip. Cukrem ani bičem osla v závodního koně neproměníš, nejsi-li ovšem ve skrytu duše spokojen s oslem. A právě to je stěžejní problém Evropy: někteří členové víc než osla nechtějí.

Instituce je ovšem možné v případě jejich nefunkčnosti reformovat, a právě o to EU už 20 let marně usiluje. Rozšíření EU bylo po roce 1989 historicky nevyhnutelné, ale bez institucionální reformy bude Evropa 27 členských států přinášet horší výsledky, pro občany EU čím dál méně uspokojivé.

Jaké budou důsledky irského referenda?

1) Silná evropská zahraniční politika, vzhledem k současnému stavu světa tak zoufale potřebná, byla 12. června pohřbena, alespoň prozatím. Zahraniční politiku opět ovládnou národní státy. Totéž platí pro demokratizaci EU, a tedy pro to, aby se přiblížila běžným občanům a oni ji přijali za svou. V tomto ohledu je irské rozhodnutí obzvlášť groteskní, protože je odmítnutím právě toho, čeho se chtělo domoci.

2) EU bude stagnovat. Proces rozšíření se zdrží nebo úplně zastaví, protože EU nemůže na základě „ústavy z Nice“ přijímat nové členy. Tuto daň zaplatí nejprve balkánské země a pak Turecko.

3) Jakmile se zahraniční politika opětovně znárodní, na irské rozhodnutí doplatí především menší a středně velké členské státy EU. Ztratí vliv. Na tom není nic skutečně nového, když člověk pohlédne na zahraniční politiku Francie a Velké Británie. Německý případ je ale jiný. Německo dlouho na své strategické zájmy pohlíželo v kontextu sjednocené EU. Dlouhodobá blokáda silné EU nevyhnutelně přinese změnu tohoto postoje.

4) Jako alternativa velké a silné EU se do popředí vrátí německo-francouzský vztah. Úzká spolupráce mezi Německem a Francií bude napříště víc než kdy dřív tvořit staré i nové těžiště zablokované EU. To však vzhledem ke Smlouvě z Nice povede k vnitřnímu tříštění EU a vzniku dvou táborů: unie integrace a unie společného trhu. Jednoduše řečeno, v EU se de facto znovu objeví staré Evropské hospodářské společenství a dávná evropská dohoda o volném obchodu.

5) Hrozí, že uvnitř širší EU opadne solidarita. Solidarita není jednosměrná cesta. Irsko, jedna ze zemí, jež v materiálním smyslu na myšlence evropského sjednocení vydělaly nejvíc, tuto myšlenku odmítlo. Vyjednávání o evropských finančních transferech, jádru evropské solidarity, budou tudíž napříště mnohem těžší než v minulosti (kdy už byla beztak dost náročná). Tento vývoj postihne chudší země EU.

Existuje ještě nepatrná naděje, že se tomuto debaklu vyhneme, pokud Irsko se svým „ne“ zůstane v EU osamocené. Mimo to bychom však měli seriózně zvážit, zda by v rámci Smlouvy z Nice a na základě společného trhu nebylo pro všechny zúčastněné strany i pro Evropu lepší se rozdělit: členské země upřednostňující politickou integraci by měly jít dál, zatímco ty, které jsou spokojeny se společným trhem, by zůstaly pozadu.

Tento model se v případě měnové unie osvědčil. Proč by se tedy neosvědčil i u politické integrace? Rozsáhlá dobrovolná neúčast (opt-out) je každopádně lepší než dlouhodobá blokáda a dezintegrace evropského projektu.