BRUSEL – Evropa stále představuje epicentrum druhého dějství globální finanční krize, která nyní zmutovala v krizi svrchovaného zadlužení uvnitř eurozóny. Jak k tomu mohlo dojít, když se prý veškeré problémy, přinejmenším na papíře, vyřešily během mimořádného květnového summitu EU, který zřídil mechanismus evropské finanční stability (EFSF) a zaručil se za financování ve výši téměř bilionu dolarů?

Tyto májové sliby mezitím dostaly konkrétnější podobu. V Lucembursku byl zřízen „subjekt zvláštního určení“ (SPV) a už dnes se může opřít o stamiliardy eur v zárukách od členských států.

Kdyby se všechny přislíbené prostředky (750 miliard eur, včetně financování ze strany Mezinárodního měnového fondu) měly využít, EU by na několik let plně refinancovala všechny země ve finanční tísni (Portugalsko, Španělsko a Irsko). Evropská centrální banka navíc prokázala ochotu kupovat vládní (a soukromé) dluhopisy, pokud usoudí, že fungování trhu bylo narušeno.

Jenže tato oficiální finanční palebná síla neudělala na trhy žádný dojem. Rozpětí u španělských vládních dluhopisů nadále šplhají nahoru a jsou teď vyšší než před ohlášením EFSF. A objevují se zlověstné známky na mezibankovním trhu, neboť víc a víc bank reflektuje chatrnou důvěru v to, že stabilita systému byla obnovena, a raději své peníze ukládají u ECB, než by je půjčily jiným bankám.

Vysvětlení je prosté: problémy, z nichž krize vychází (prekérní stav řeckých veřejných financí a španělského realitního sektoru), nejsou vyřešené, přestože ve skutečnosti by v celoevropském kontextu měly být snadno zvladatelné. Řecko přestavuje asi 2 % hospodářství eurozóny; i kdyby nedokázalo splácet svůj veřejný dluh a hodnota vymožených částek činila jen 50 %, ztráty by dosahovaly asi 150 miliard eur čili 1,5 % HDP eurozóny.

Ve Španělsku budou problémy zřejmě o něco větší, přestože oficiální odhady ztrát ve španělské bankovní soustavě činí celkem pouhých 100 miliard eur. Skutečný problém však ve Španělsku může ležet jinde: v exponovanosti francouzských, německých a dalších bank vůči španělskému realitnímu sektoru.

Mnohé úvěry španělským developerům bude nutné odepsat. I v nejhorším případě ale celkové ztráty španělských a dalších bank ve španělském realitním sektoru nepřekročí 300 miliard eur čili asi 3 % HDP EU.

Skutečná otázka tedy tkví v tom, proč problémy zvladatelných rozměrů na periferii Evropy ochromují celou bankovní soustavu eurozóny. Vždyť člověk by přece nečekal krach bankovní soustavy Spojených států jen proto, že se v Kalifornii vytvořila bublina realit a stát Michigan (velikostí podobný Řecku) postihla insolvence.

Klíčovým důvodem, proč evropské finanční trhy zůstávají nervózní, je oficiální neexistence problému. Oficiálně Řecko nemá potíže se solventností a restrukturalizace jeho veřejného dluhu nepřichází v úvahu. Podobně ve Španělsku je oficiální postoj takový, že domácí bankovní sektor je dobře kapitalizovaný.

Pravidlem číslo jedna při řešení turbulencí na finančních trzích by mělo být přiznat pravdu a rozsah bezprostředních problémů. Řecká zkušenost ukázala, že předstírání, že problémy neexistují, může vyústit v samohybně sílící spirálu rostoucích rizikových prémií a uvadající důvěry.

V tomto ohledu je jasným krokem vpřed příslib, že na konci července budou zveřejněny výsledky „zátěžových testů“ prováděných u stovky největších bank v EU.

Existuje ale ještě druhá a znepokojivější příčina neklidu na finančních trzích: rozsáhlé části evropské bankovní soustavy zůstávají silně podkapitalizované. Podle statistik ECB mají banky eurozóny kolem 20 eur pasiv (včetně mezibankovních dluhů) na každé euro kapitálu a rezerv. Z toho plyne, že na každou kapitálovou ztrátu ve výši jednoho eura, číhající v některé z bank, bude připadat zhruba 20 eur pochybného dluhu.

I ten nejhorší možný scénář vývoje v Řecku a Španělsku by znamenal ztráty v maximální výši 450 miliard eur. Finanční prostředky doposavad mobilizované v rámci EFSF (750 miliard eur) by na řešení všech těchto nesnází bohatě stačily – za předpokladu, že se tyto potenciální ztráty jasně identifikují a na jejich řešení se vyčlení potřebné zdroje. Jenže takto se nepostupuje.

Evropské financování se namísto toho použije jen jako finanční výpomoc pro vlády, které zase tyto peníze potřebují, aby finančně vypomohly svým bankám. Avšak vzhledem k tomu, že poměr pasiva-kapitál v bankovní soustavě činí 20:1, tento přístup znamená, že finanční nároky budou astronomické: zůstanou-li potenciální ztráty utajené a rozptýlené, k zajištění stability bankovní soustavy eurozóny budou oproti účtu ve výši 450 miliard eur nezbytné vládní garance ve výši 9 bilionů eur.

Krátce, rigorózní zátěžové testy bank eurozóny (následované povinnou rekapitalizací) by vyžadovaly mnohem méně veřejných financí než setrvalé rozšiřování bianko garancí pro všechny.

Evropa nemůže uniknout krizi na svých finančních trzích, dokud nedá do pořádku své banky. Evropští tvůrci politik se bohužel politicky pohodlnými pohledy na krizi nechali dvakrát zavést na scestí – nejprve na přelomu let 2007/2008, když předpokládali, že finanční nákaza pochází z USA, a dnes, když vinu svalují na lehkovážnou fiskální politiku na jihu eurozóny.

Skutečný problém však tkví v tom, že bankovní soustava EU je tak chabě kapitalizovaná, že nesnese žádné ztráty, a přitom je tak vzájemně provázaná, že problémy v jedné zemi zakrátko ohrožují celý systém. Dokud se rázně nevyřeší problémy v bilancích bank, finanční trhy zůstanou nervózní.