PAŘÍŽ – V každém z 27 států Evropské unie proběhla kampaň do právě skončených voleb do Evropského parlamentu v atmosféře lhostejnosti, kdy se voliči, kandidáti i sdělovací prostředky zaměřovali převážně na domácí otázky. Snad právě z tohoto důvodu byla volební neúčast (v průměru 57%) nejvyšší od prvních voleb v roce 1979, přičemž složení parlamentu s pravicovou většinou nedoznalo žádné podstatné změny.

Po volbách v roce 2004 měla Evropská lidová strana (EPP), která sdružuje pravicové a středopravicové strany, v europarlamentu 288 z celkového počtu 785 poslanců. O pět let později je v novém parlamentu se 267 poslanci z celkového počtu 736 stále hlavní silou: úbytek jejích poslanců je navíc částečně způsoben deklarovaným úmyslem britských konzervativců a české ODS vystoupit z EPP a založit vlastní stranu zastávající pravicovější linii. To otevírá cestu k možnému návratu José Manuela Barrosa do křesla předsedy Evropské komise pro druhé funkční období.

Tato situace je paradoxní, neboť Evropa zažívá jednu z nejhorších hospodářských krizí ve svých dějinách, kdy klesá zaměstnanost i životní úroveň a rostou obavy z budoucnosti. Člověk by spíše čekal, že pravice bude v zemích, kde vládne, potrestána. Tato hrozba se však nenaplnila. Nejnovější výsledky dokonce ukazují pravý opak – konkrétně ve Francii, Itálii, Polsku, Dánsku a dokonce i v Německu, kde CDU získala ve volbách v roce 2004 velký počet europoslanců. A pravice vylepšila své postavení i tam, kde je v opozici, jako například ve Španělsku a Portugalsku.

Socialistická strana naopak téměř všude podporu ztratila, a to zejména v zemích, kde je u moci, jako jsou Španělsko, Portugalsko, Maďarsko a Nizozemsko. Evropská socialistická strana (ESP), která měla ve starém parlamentu 215 poslanců, si zajistila pouhých 160 křesel. Ani ve Francii a Dánsku, kde je Socialistická strana v opozici, si nevedla lépe. Jedinou výjimku představuje Řecko. Ve Francii pak Socialistickou stranu téměř předstihla Europe Ecologie, zelená koalice, kterou spojil charismatický Daniel Cohn-Bendit.

Třetí nejpočetnější silou v Evropském parlamentu zůstávají liberálové se zhruba 80 poslanci, což je však méně než 100 poslanců v parlamentu předchozím. Zelení podle všeho získali v těchto volbách nejvíce a stali se čtvrtou nejsilnější skupinou: obsadí přibližně 55 křesel, což je zisk více než 10 křesel.

Rovněž extrémní strany si ve volbách polepšily, stejně jako některé strany euroskeptické. Strana Jean-Marie Le Pena sice ve Francii podstatně oslabila, avšak v Nizozemsku získala protiislámská strana vedená Geertem Wildersem 17% hlasů a krajní pravice si vedla nad očekávání dobře také v Rakousku, Dánsku, Maďarsku, na Slovensku a dokonce i ve Velké Británii. Krajně pravicová Britská národní strana koneckonců získala v europarlamentu své vůbec první křeslo. Ty, kdo se obávali vzestupu extremismu v Evropě, by však měla poněkud uklidnit skutečnost, že mezi těmito stranami existuje řada názorových rozdílů.

Převaha pravice v budoucím Evropském parlamentu si žádá vysvětlení. Hlavním důvodem by mohla být neutěšená situace sociálně-demokratických stran, které dnes stojí v čele pouhých osmi vlád v EU, a to navzdory tomu, že se od roku 2000 snaží minimalizovat ochabování svého vlivu na tradiční voliče – dělníky a zaměstnance veřejného sektoru, střední manažery a státní úředníky.

Platí to nejen pro velké severoevropské sociálně-demokratické strany (Dánsko a Švédsko), ale i pro strany, které se pokusily samy sebe „modernizovat“ spojením socialismu a liberalismu (Velká Británie a Španělsko), a dokonce i pro tradičnější evropské socialistické strany (Belgie a Francie), které navzdory úspěchům na lokální úrovni jen obtížně získávají zpět celostátní moc. Strany, jež mají v úmyslu posunout se nalevo, jako je die Linke v Německu, zase riskují, že je „převálcuje“ radikální antikapitalistická levice.

Vše nasvědčuje tomu, že ve světle krize, která zpochybňuje desetiletí kapitalismu taženého financemi i nadvládu ideologie volného trhu, a navzdory rozšířenému očekávání obrody sociálního státu nepřesvědčil sociálně-demokratický ideál většinu Evropanů, že dokáže přinášet efektivní řešení. Pokud jde o řízení hluboké a složité krize, mají evropští voliči skutečně tendenci preferovat zkušenost konzervativních politiků.

Je to tím pozoruhodnější, že se to děje v době, kdy pravicové vlády přistupují k regulacím a dokonce i ke státním intervencím – milníkům levicových ideologií. U nejmladší generace po celé Evropě současně sílí volání po průhlednosti a ekologickým ohledům, což vysvětluje vzestup Zelených v mnoha zemích.

Globální ekonomická krize stručně řečeno destabilizovala ideologické hranice, které dlouho definovaly evropskou politickou scénu, a vytvořila nové dělicí čáry. Tyto nově vzniklé zákopy jsou možná nejvýznamnějším dlouhodobým výsledkem voleb do Evropského parlamentu.