Průměrný roční počet odpracovaných hodin na jednotlivce ve věku od 15 do 25 let je ve Francii a v Německu asi o 50% nižší než ve Spojených státech. Další evropské země (například Itálie a Španělsko) spadají někam mezi tyto dva póly. Přestože se někteří Američané vždy rádi chlubí svou lepší pracovní morálkou, nepoměr v počtu odpracovaných hodin mezi USA a Evropou neexistuje odjakživa. Až do poloviny 70. let byl počet odpracovaných hodin na obou březích Atlantiku zhruba stejný.

Američané však od poloviny 70. let každoročně odpracují víceméně tentýž počet hodin, zatímco Západoevropané začali pracovat rok od roku méně. Pokud Západní Evropa potřebuje vysvětlení toho, proč míra jejího hospodářského růstu pokulhává za USA, dál hledat nemusí.

Počet odpracovaných hodin na osobu závisí na rozličných faktorech:

• míře účasti v pracovních silách (čili míře ekonomické aktivity);

• počtu dní volna, jež mají pracující;

• počtu hodin odpracovaných v „normálním" týdnu, tj. bez dovolené.

Prakticky veškerý rozdíl mezi USA na jedné straně a Francií a Německem na straně druhé plyne z prvních dvou faktorů, jejichž dopad je zhruba totožný. Jednu polovinu rozdílu tedy vysvětluje nižší míra účasti v pracovních silách a druhou vysvětlují delší dovolené pro ty, kdo pracují. Závažnost délky dovolených by neměla překvapovat nikoho, kdo v srpnu zažil vylidněná evropská města, v dubnu a v květnu třítýdenní „překlenovací" prázdniny ve Francii a v Itálii, pátek co pátek ve dvě hodiny odpoledne dopravní špičky v německých městech a v únoru během zimních školních prázdnin přeplněné sjezdovky.

Vědět „jak" Evropané pracují méně je jedna věc, avšak vědět „proč" pracují méně než Američané je věc druhá. Jeden názor staví na tom, že Američané jsou vnímáni jako kalvinističtí workoholici (a sami se za ně s oblibou považují), zatímco Evropané si rádi myslí, že umějí užívat radostí života. Jako Evropan pracující v USA přiznávám, že si beru mnohem víc volna než moji američtí kolegové. Na tomto „kulturním" vysvětlení tedy může něco být. Proč to ale všechno začalo kolem roku 1973?

Druhý argument připisuje rozdíly daním z příjmu, které se v Evropě od 70. let skutečně výrazně zvýšily, zatímco v USA daně od počátku 80. let klesaly. Daně z příjmu nesporně ochotu pracovat ovlivňují. Nemusí příliš měnit počty odpracovaných hodin hlavních živitelů rodin (obvykle mužů), postihují však zapojení žen do pracovních sil. Ostatně, proč pracovat, když čistá mzda stěží zaplatí pomocnici s péčí o děti a o domácnost?

Ani to však není dostatečným vysvětlením, protože studie reakcí nabídky práce na změny daní naznačují, že ohromná propast mezi USA a Evropou, zejména Francií a Německem, musí vyplývat ještě z něčeho jiného.

U lidí nad 50 let je zřetelným a zásadním faktorem struktura penzijních systémů. Bylo a stále je mnohem výnosnější odejít do předčasné penze v Evropě než v USA. Proč by dnes měl Francouz nebo Ital po šedesátce ještě pracovat, když už 90. letech, kdy mu bylo kolem pětapadesáti, mohl odejít do penze s 80 či více procenty posledního platu, který měl v produktivním věku? U žen byl důchodový věk v polovině 90. let ještě nižší. Zaměstnanci veřejného sektoru měli ještě další výhody.

Ani to není všechno. V 80. a 90. letech mnohé evropské odborové svazy reagovali na zvyšující se nezaměstnanost přijetím politiky „pracujme méně, pracujme všichni". Řečeno jinak, získali kratší pracovní týden (tj. víc volna), aby se udržela zaměstnanost. Problém spočívá v tom, že celkové náhrady se nesnížily úměrně kratšímu týdnu, což vedlo k nárůstu hodinových mezd. Nižší produktivita a vyšší náklady na pracovní jednotku rozleptaly ochotu firem přijímat nové pracovníky, což Evropě přineslo chronicky vyšší nezaměstnanost než v USA.

Dnešní debaty o růstu v Evropě se hemží slůvky jako „společnost založená na znalostech", „technologický pokrok" a „investice do vzdělání". Evropané rozhodně potřebují něco , čím by své krátké pracovní angažmá s mnoha dny dovolené kompenzovali. Velká část diskuse je však pouze jistou formou „politické korektnosti". Říkat Evropanům, že růst je pomalý, protože společnost není dostatečně založená na znalostech, je méně zneklidňující - a víc „v pohodě" -, než kdyby se poukazovalo na kompromis mezi pracovním volnem a růstem.

Evropané mají sklon dávat přednost volnu před růstem. Osobně si rád beru víc a víc volna. Nemůžu si pak ale stěžovat (a nestěžuji si), že můj příjem neroste rychleji a rychleji.