NEW YORK – Evropská unie byla uvedena v život tím, co Karl Popper nazýval rozdrobeným sociálním inženýrstvím. Skupina prozíravých státníků, inspirovaných vizí Spojených států evropských, si uvědomila, že ideálu se lze přiblížit jedině postupně, stanovováním omezených cílů, mobilizací politické vůle potřebné k jejich dosažení a uzavíráním smluv, jež od států vyžadují, aby se vzdaly suverenity jen v takové míře, jakou politicky unesou. Právě tak se poválečné společenství uhlí a oceli proměnilo v EU – krok za krokem, s vědomím, že každý posun je neúplný a že ve vhodnou chvíli budou nutné další kroky.

Tvůrci EU generovali potřebnou politickou vůli poukazem na vzpomínky na druhou světovou válku, na hrozbu, již představoval Sovětský svaz, a ekonomické přínosy silnější integrace. Proces čerpal síly ze svého vlastního úspěchu, a když se rozpadl Sovětský svaz, výraznou vzpruhu mu přinesla vyhlídka na znovusjednocení Německa.

Německo si uvědomilo, že k opětovnému spojení může dojít jedině v kontextu silnějšího sjednocování Evropy a bylo ochotné za to platit. Němci pomáhali usmiřovat protichůdné národní zájmy kladením extra porcí na stůl a postup evropské integrace dosáhl svého vrcholu Maastrichtskou smlouvou a zavedením eura.

Euro ale jako měna nebylo kompletní: mělo sice centrální banku, ale nemělo centrální pokladnu. Jeho architekti si tento nedostatek plně uvědomovali, ale věřili, že až potřeba vznikne, bude možné vytvořit politickou vůli k dalšímu kroku vpřed.

To se nestalo, protože euro mělo další nedostatky, jichž si jeho tvůrci vědomi nebyli. Podlehli mylné představě, že finanční trhy dokážou korigovat své excesy, takže pravidla byla sestavena tak, aby potlačovala pouze excesy veřejného sektoru. Navíc i v této oblasti přespříliš spoléhala na sebekontrolu suverénních států.

Excesy se však vyskytovaly především v soukromém sektoru, neboť konvergence úrokových sazeb vyvolala ekonomickou divergenci: nižší úrokové sazby ve slabších zemích podněcovaly realitní bubliny, zatímco nejsilnější země, Německo, si musela utahovat opasek, aby se vypořádala s břemenem znovusjednocení. Zároveň došlo k hlubokému narušení finančního sektoru v důsledku šíření nezdravých finančních instrumentů a pokleslé úvěrové praxe.

Opětovným sjednocením Německa zanikla hybná síla posouvající integrační proces a finanční krize rozpoutala proces dezintegrace. Rozhodný okamžik nadešel, když padla banka Lehman Brothers a úřady musely garantovat, že nepřipustí pád žádného dalšího systémově významného finančního ústavu. Německá kancléřka Angela Merkelová trvala na tom, že by neměla existovat žádná společná garance EU; o své vlastní instituce se měla postarat každá jednotlivá země. Právě to bylo příčinou dnešní krize eura.

Finanční krize přinutila suverénní státy, aby zkrachovalé úvěry nahradily svými vlastními, a v Evropě musel každý stát postupovat na vlastní pěst, což vyvolalo pochybnosti nad úvěrovou schopností evropských vládních dluhopisů. Rizikové přirážky nabobtnaly a eurozóna se rozdělila na věřitelské a dlužnické země. Německo obrátilo kurz o 180 stupňů a z hlavního hybatele integrace se stalo hlavním oponentem „transferové unie“.

To vytvořilo dvourychlostní Evropu, jelikož dlužnické země se pod vahou svých pasiv potápěly a přebytkové země si razily cestu vpřed. Německo si jako největší věřitel mohlo diktovat podmínky pomoci, které byly represivní a tlačily dlužnické země k insolvenci. Německo přitom na krizi eura vydělalo, neboť krize srazila směnný kurz a dále posílila jeho konkurenční schopnost.

Integrace se změnila v dezintegraci a otočila se i role evropského politického establishmentu, od průkopníků dalšího sjednocování k obraně statu quo. V důsledku toho každý, kdo status quo pokládá za nežádoucí, nepřijatelné nebo neudržitelné, byl nucen přiklonit se k antievropskému postoji. A zatímco dlužnické země jsou tlačeny k insolvenci, sílí nacionalistické politické strany – vedle zavedenějších souputníků jinde v Evropě kupříkladu finští Opravdoví Finové.

Politický establishment Evropy přesto stále tvrdí, že ke statu quo neexistuje alternativa. Finanční orgány se uchylují k čím dál zoufalejším opatřením, aby získaly čas. Jenže čas hraje proti nim: dvourychlostní Evropa členské země dál rozděluje. Řecko míří k neřízenému úpadku a/nebo devalvaci s nevyčíslitelnými důsledky.

Má-li se tento údajně nezadržitelný proces zastavit a otočit, Řecko i eurozóna musí naléhavě přistoupit k plánu B. Řecký úpadek je možná neodvratný, ale nemusí být neřízený. A přestože jistý přenos nákazy bude nevyhnutelný – cokoli se v Řecku stane, pravděpodobně se rozšíří do Portugalska a neudržitelnost může dostihnout i irskou finanční situaci –, zbytek eurozóny je třeba hermeticky oddělit. To vyžaduje posílení eurozóny, což by patrně vyžadovalo širší využití eurobondů a určitý celounijní program pojištění depozit.

Vytvoření politické vůle by vyžadovalo plán B pro samotnou EU. Evropská elita se musí vrátit k principům, z nichž Unie vzešla, a přiznat si, že naše chápání reality je z podstaty nedokonalé, že postřehy jsou nutně předpojaté a instituce nejsou bezchybné. Otevřená společnost k převažujícím uspořádáním nepřistupuje jako ke svatosvatým; když tato uspořádání selžou, otevírá prostor alternativám.

Mělo by být možné mobilizovat proevropskou mlčící většinu myšlenkou, že když už je status quo neudržitelný, měli bychom hledat spíš evropské řešení než řešení národní. Nad Opravdovými Finy a dalšími Antievropany v Německu i jinde by měli početně převážit „opravdoví Evropané“.