BERLÍN – Evropa a její národní vlády se těší ze své nově objevené schopnosti jednat – a to nikoliv bezdůvodně. Kdo by se ještě před několika týdny odvažoval předpovídat, že to nakonec nebudou Spojené státy, nýbrž rozdělení Evropané, kdo rozhodne o tom, jak udržet na uzdě globální finanční krizi?

Vážné krize bývají určujícími okamžiky dějin. Jistě, USA se až do volby nového prezidenta nacházejí v období mezivládí. George W. Bush se navíc zdá mnohem slabší než kterýkoliv normální odstupující prezident, což vytváří globální mocenské vakuum. To velmi razantně zaplnil francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který je také současným předsedou Evropské rady. Sarkozy tuto roli přijal už během gruzínské krize a nyní ji ještě posílil.

Díky svolání euroskupiny, která zatím zahrnuje 15 členských zemí Evropské unie, se francouzské předsednictví mohlo spolehnout na politicky funkční předvoj. Zvláště ve finančních a měnových otázkách má EU silnou institucionální základnu – euro coby společnou měnu, Evropskou centrální banku a zavazující rozpočtová a dluhová kritéria daná Maastrichtskou smlouvou. Současná globální finanční krize znovu demonstrovala, že EU je silná tam, kde dokázala spojit zájmy členských států, a slabá tam, kde se jí to nepodařilo.

Krize samozřejmě není překonána. Získali jsme čas a můžeme se zhluboka nadechnout – nic víc a nic méně. Když balancujete nad propastí, což je v posledních několika týdnech případ globálního finančního systému, pak má získání pevné půdy pod nohama, byť třeba jen dočasně, velký význam.

Kromě hypotečního trhu však na nás číhají i další obrovská rizika, zejména v americkém finančním systému: kreditní karty, půjčky na auta a zřejmě i několik dalších věcí. Existují tedy dobré důvody pochybovat o tom, že současné kroky vlád a centrálních bank skutečně krizi urovnají.

Současně s tím se blíží nové cunami, které hrozí zaplavit reálnou ekonomiku. Jistě, všichni si stěžují na spekulativní bublinu ve Spojených státech, a činí tak právem. Z neúměrné spotřeby tažené dluhy v Americe však měli po celá desetiletí prospěch všichni – od Číny až po Německo.

Stroje do Číny i kamkoliv jinam na světě; porsche, mercedesy a BMW do USA – tak zněla v tomto období vítězná formule Německa. Dramatický pokles reálné ekonomiky navazující na zborcení finančního domečku z karet tak bude mít vážné důsledky pro Německo i EU. Poruchu amerického motoru růstu nemohou přinejmenším krátkodobě nahradit ani Asie, ani stimulace domácí ekonomické aktivity v Číně. To znamená, že se světová ekonomika blíží k vleklé a hluboké recesi. Ve světle této fundamentální krize nelze vyloučit ani globální depresi.

EU zatím díky euru, ECB, Gordonu Brownovi a Sarkozymu funguje ve světové finanční krizi dobře. Spojitost mezi globálními finančními krizemi a krizemi ekonomickými však postaví Evropu před těžké úkoly – ale dá jí i velkou příležitost.

Jednoduše řečeno jsou evropské národní státy příliš malé, než aby mohly samy řešit krizi takových rozměrů. Pouze EU dokáže chránit zájmy všech Evropanů – včetně těch mimo eurozónu, a dokonce i těch mimo EU. Na druhé straně Evropané sice vytvořili silné instituce v podobě eura a ECB, ale stále postrádají adekvátní politickou nadstavbu, která by čelila nadcházející ekonomické krizi.

Francie už řadu let volá po evropské ekonomické vládě pro eurozónu, kterou Německo až dosud odmítalo, a to z dobrých důvodů: francouzská iniciativa nebyla ničím jiným než skrytým útokem proti stropu fiskálního deficitu pro členy EU ve výši 3% HDP, a co je ještě horší, také útokem proti nezávislosti ECB. Nedávné špatně koncipované návrhy francouzského prezidenta ohledně státního vlastnictví pak situaci v Berlíně ještě zhoršily. Vzhledem ke globální hospodářské a finanční krizi však dnes otázka zní, zda by Německo nemělo upustit od svého odporu vůči evropské ekonomické vládě a místo toho se postavit do čela snahy o její vytvoření.

Bude-li koneckonců krize na finančních trzích pokračovat a připojí se k ní také dramatický pokles v reálné ekonomice, mohla by se EU rychle ocitnout v ohrožení, nedokáže-li politicky reagovat. Vyvstává tedy naléhavá potřeba makroekonomické a fiskální koordinace na úrovni EU.

Platí to tím spíše, že Evropská komise se v současné době jeví jako téměř naprosté selhání. Neschopný předseda komise si jako odměnu za bezzubost nechal obnovit funkční období na dalších pět let. Také toto je bohužel Evropa.

Německá kancléřka a její ministr financí se teď musí rychle poučit ze svých chyb z uplynulých týdnů. Čekání, až je události v Evropě sešikují do jedné řady, se ukázalo jako špatná strategie. Bylo by mnohem lepší, kdyby německá vláda chytila býka za rohy a definovala principy evropské ekonomické vlády tak, aby byly zachovány jak proticyklická dluhová politika v rámci Maastrichtu, tak i nezávislost ECB.

To neznamená rozdělovat Evropu, nýbrž vytvořit aktivní a neelitářskou avantgardu. Evropa potřebuje ekonomickou vládu pro hlubokou a dlouhou krizi, která nás čeká. Německo jako největší a nejvýznamnější země v Evropě by se rozhodně mělo postavit do čela tohoto úsilí.