Takzvaná „Evropská sousedská politika“ byla až dosud kuriózní věcí. V Evropské unii se o ní mnoho hovoří, ale praktické dopady jsou malé. Byla míněna jako alternativa ke stále rostoucímu počtu přístupových kol, která by zahrnula řekněme země jižního Kavkazu. Válka v Libanonu a její důsledky ovšem přinesly náhlou a zásadní změnu poklidného prosazování této politiky.

Libanonská válka posloužila jako nemilosrdná připomínka pro Evropskou unii, že má své „strategické zájmy“ – především zájmy bezpečnostní – a že pokud by se snad rozhodla je přehlížet, draze za to zaplatí. Navíc letitým a prověřeným způsobem nefunguje dělba práce mezi USA a Evropou: přetrvávající válka v Iráku nahlodává americký vojenský potenciál a vyústila v krizi morální a politické legitimity USA napříč arabským/islámským světem.

Rozhodnutím svých členských států vyslat do Libanonu několik tisíc vojáků, aby uskutečnili rezoluci OSN č. 1701 o příměří, učinila Evropská unie zatím nejvýznamnější rozhodnutí v rámci své sousedské politiky. Dokáže se EU skutečně projevit jako stabilizační politická síla v nejnebezpečnější oblasti střetu v bezprostředním geopolitickém sousedství Evropy?

Po skončení balkánských válek 90. let minulého století je dnes Blízký a Střední východ znenadání pro EU nejnebezpečnějším a – s ohledem na bezpečnostní zřetele – nejvýznamnějším sousedským regionem. Proč? Protože hlavní hrozby pro evropskou bezpečnost na počátku 21. století vycházejí právě z této oblasti. Hrozící rizika koncentrovaná na Středním východě jsou různá: regionální konflikty, totalitní náboženské ideologie, terorismus, programy jaderného zbrojení, blokády modernizace, nestabilní režimy a hegemonické ambice.

Ptáme-li se, jaké zájmy EU a její členské státy v tomto krizemi prošpikovaném regionu mají, odpověď zní, že v sázce jsou zcela jistě evropské energetické a ekonomické zájmy, stejně jako zásadní zájmy evropských partnerů a spojenců (především Izraele). V prvé řadě se ovšem jedná o zájmy evropské. Směřování vývoje na Středním východě bude rozhodovat o rozsahu rizik pro evropskou bezpečnost, ba o pravděpodobných výzvách pro ni. Úspěch při potlačování, či dokonce řešení tamějšího konfliktu bude mít obrovské pozitivní důsledky pro evropskou bezpečnost.

Střední východ dnes vymezují tři hlavní konflikty: izraelsko-arabský spor, Irák a Írán. Spojení íránského jaderného programu (a íránských hegemonických ambicí) se situací v Iráku a s postavením Hizballáhu v Libanonu povede ke vzniku „nového Středního východu“, který se vší pravděpodobností vyvolá zásadní konfrontaci. Ta se zdaleka nebude týkat jen obvyklých hráčů a střetů v oblasti. Válka v Libanonu dala zřetelně najevo, jak daleko už tento nebezpečný proces zašel.

Mise v Libanonu je nesmírně riziková pro síly OSN a pro Evropu především. Válka nepřinesla skutečné rozhodnutí. Ani Hizballáh, ani Sýrie, natož Írán nemají žádný zájem na úspěchu mise OSN. Rezoluce Rady bezpečnosti předpokládá – kromě oddělení bojujících stran – prosazení vnitřní a vnější suverenity řádně zvolené vlády Libanonu, aniž by však říkala, jak toho dosáhnout s politicky posíleným Hizballáhem, jenž vojensky předčí libanonské síly.

Každý pokus o odzbrojení Hizballáhu ze strany sil OSN by znamenal válku s Hizballáhem (a se Sýrií a Íránem v pozadí) – což je úkol, jehož se jednotky OSN zhostit nedokáží. Pokud by se ale smířily a se statusem pouhého pozorovatele v Libanonu, OSN i Evropa by ztratily veškerou věrohodnost. Navíc je pravděpodobné, že během několika měsíců by se vojáci OSN ocitli mezi palebnými postaveními znepřátelených stran. Mise se tudíž při uskutečňování svého náročného mandátu stabilizovat zemi bude muset držet na úzké a nebezpečné stezce. Nezdar bude neustálou hrozbou a vojenské riziko bude vysoké. Přesto ve světle současné situace neexistuje lepší alternativa.

S ohledem na riziko hrozící jejím vojákům bude Evropa nucena ovlivňovat, ba proaktivně vyvolávat strategické proměny politického prostředí na celém Středním východě. Svým rozhodnutím ve prospěch mise v Libanonu překročila EU vojenský Rubikon. Svou rostoucí váhu na Středním východě teď musí opřít o politickou iniciativu. Ta musí obsahovat tři klíčové prvky: dojednané řešení pro Sýrii, obnovení jednání mezi Izraelem a Palestinci a společnou strategickou shodu s USA na politické strategii Západu v regionu (která se dotýká nejnebezpečnějšího konfliktu oblasti, Íránu). Toto vzájemné porozumění bude hlavní výzvou pro budoucnost transatlantického vztahu.

Z pohledu Evropy a jejích vojsk se v Libanonu hraje o hodně. Jde tu ovšem o zásadní evropské zájmy. Válka a chaos, nebo i jen mravní a politické vakuum na Středním východě přímo postihne a rozruší bezpečnost EU a všech jejích členských států. Evropa tudíž musela jednat, třebaže šlo o zjevně nesnadné rozhodnutí. Klíčovou otázkou v nejbližší budoucnosti bude to, zda Evropa skutečně má vojenské a politické schopnosti, houževnatost a všeobecnou vůli jednat v souladu se svými stěžejními zájmy na Středním východě. Uvidíme. Každopádně jedno lze říct už teď: Vítejte ve skutečném světě.