ŘÍM: Co pro nás chystá budoucnost transatlantických vztahů? Tuto otázku si Evropa klade s každou novou americkou administrativou. O obavách z „prohlubování atlantické propasti“ se mluví už od počátku sedmdesátých let, což svádí ke zdání, že by transatlantické vztahy mohly zůstat i nadále na zhruba stejné vlnové délce jako dosud. Skutečnost je ovšem taková, že USA i EU se vyvíjejí svým směrem: obě strany Atlantiku tak stojí před výzvou vyrovnat se s čím dál komplikovanějším vztahem.

Kromě toho se nesmíme dát svést dvěma dalšími skutečnostmi. Na evropské straně jde o lákavou představu urychlit vznik Unie coby hráče na mezinárodním poli hlásáním autonomie a nezávislosti na Spojených státech. Všudypřítomný protiamerický podtón zákonitě jednou vyplave na povrch, neboť – jako v každém dlouhém a nevyrovnaném vztahu – má slabší partner sklon k prohlášením, jež plodí neporozumění.

Tomuto pokušení by Evropané měli odolat, poněvadž přesun od závislosti k rovnocennému partnerství není měřen frázemi. Skutečně společnou evropskou zahraniční politikou musí Evropané na svá bedra přijmout spravedlivější díl transatlantického břemene a uvažovat a jednat jako regionální mocnost s globálním dosahem. Pokud se euro ujme jako globální platidlo, a já doufám, že ano, a pokud se rychlá reakční síla Evropy stane skutečností, a já rovněž doufám, že ano, získá Evropská unie všechny předpoklady, aby se stala rovnocenným partnerem – tedy tak, že místo planých řečí nastoupí peníze (a vojsko).

Na americké straně pak jde o pokušení přehánět roli „jediné supervelmoci“ jednostranným jednáním. To je však osamělost převlečená za vůdcovství a to není v americkém zájmu. Státní zájem nelze v dnešní době sledovat jednostranně. Globálním zájmům USA lze nejlépe sloužit na dvoustranné úrovni.

I když vojensky Amerika zůstává jedinou supervelmocí, v běžném chodu zahraniční politiky má vojenská moc omezené možnosti. Amerika nebude mít o nic menší prospěch než Evropa z účinného systému globálního vedení při dosahování svých cílů – ať už jde o volný obchod, životaschopný režim nešíření jaderných zbraní, kontrolu a prevenci regionálních konfliktů, nebo lépe regulovatelné finanční trhy. V tomto směru mají Spojené státy podstatný zájem na dorůstání Evropské unie do role mezinárodního aktéra. Měly by se tudíž zbavit své tradiční rozpolcenosti, jež na jedné straně požaduje dospělejší a rovnocennější Evropu, která ji přitom ale na straně druhé znepokojuje.

Pravda, Amerika oficiálně přivítala zrod společné evropské bezpečnostní a obranné politiky. Na americké straně je přesto znát nervozita, pokud jde o povahu tohoto procesu. Američané se ptají, zda jde o lepší evropský potenciál – což by pro NATO bylo dobré – anebo zda jde o evropskou integraci (tj. zda jde o politický nástroj). Já říkám, že jde o obojí a že Washington by měl obojí podporovat. Střízlivé hodnocení tohoto procesu mě vede k domněnce, že schopnější a jednotnější Evropa je předzvěstí schopnější a účinnější Severoatlantické aliance a ne, jak mnozí věří, postupného odstavování USA od závazků v Evropě.

Evropská unie nechce kopírovat struktury Aliance ani k ní budovat alternativu. EU chce řešit krize v Evropě a jejím bezprostředním okolí – ať už společně s americkými jednotkami nebo čistě s evropskými, pokud se NATO jako celek rozhodne v těchto zásazích neangažovat. Evropa totiž nebuduje obranu – ta zůstává úkolem NATO -, nýbrž svou bezpečnostní roli regionálního stabilizátora; roli: jež bude posílena rozšířením Evropské unie o kandidátské země střední a východní Evropy.

Totiž, narozdíl od toho, co se často tvrdí v Kongresu USA, Evropa už nese lví podíl mírotvorného břemene (neřkuli pomoci při obnově) na Balkáně. Za vybranými daněmi musí být pochopitelně vidět nějaký výsledek. Pokud bude mít evropská obranná a zahraniční politika úspěch, mělo by se NATO stát více evropskou organizací. Washington by to ale nemělo nijak znepokojovat: budou-li totiž Evropané vnímat NATO jako organizaci více evropskou, budou se mnohem více zasazovat (i rozpočtově) o její budoucí zdar.

Podobná partnerská logika by se měla vztahovat také na proces rozšiřování Evropské unie. Koncept Evropy není neměnný, což je jedině dobře. Na základě širšího pojetí bezpečnosti a stability je rozšiřování Evropské unie stejně důležité jako její prohlubování. Společný transatlantický přístup k rozšiřování jak NATO, tak EU by zde mohl přispět ke stabilizaci a integraci postkomunistické Evropy – a to by bylo k užitku všech.

Nová a funkční dělba práce mezi Evropou a Amerikou je představitelná za předpokladu, že si uchová rámec společných politických povinností a společné zodpovědnosti. Vyvarujme se strnulé, vertikální a umělé dělby práce, kde USA hrají roli osamělého globálního vůdce (zatímco Evropa jde v závěsu) a EU se zaměřuje výlučně na rozšiřování svého „domu“ (zatímco USA rezignují na obranu Evropy). To by bylo nezdravé řešení a vedlo by k neudržitelnosti transatlantického tábora.

Protilékem může být upřímná účast na řešení možností a rozhodování. Bude-li třeba přijmout rozporuplná rozhodnutí, zdravé partnerství zaručí, že se o nich bude diskutovat věcně a upřímně. Příkladem může být otázka protiraketové obrany. Bez ohledu na to, jakou politiku Bushova administrativa nakonec přijme, neměla by ignorovat evropské výhrady a pochybnosti.

Chce-li Evropa tuto otázku nějakým způsobem ovlivnit, musí hrát sjednocující roli; například tak, že podpoří Ameriku v tom, aby znovu projednala dohodu o protibalistických řízených střelách. To by pomohlo zabránit znesváření Ruska (které je stále základním faktorem bezpečnosti v Evropě) a zhoršení již tak nestabilního bezpečnostního klimatu v Asii. Totéž platí i pro další věc, a to styk s tzv. „rebelantskými“ státy: také zde by vhodné spojení americké a evropské strategie mohlo vyprodukovat efektivnější přístup, podložený kombinací závazky a předsevzetími.

Nová dělba práce a nová vzájemná odpovědnost budou záviset na bezpečnosti stejně jako na ekonomice. Stabilní euro bude umožňovat – a dokonce vyžadovat – hlubší spolupráci: nejen proto, aby nedošlo ke globální finanční nejistotě, ale také proto, aby se zabránilo vzniku konfliktů mezi měnovými bloky. Pokud se Bushova vláda pragmaticky zasadí o větší liberalizaci obchodu, budeme moci prohloubit integraci transatlantického trhu, což by povzbudilo obě ekonomiky. Bude pak také existovat prostor pro revitalizaci Světové obchodní organizace, pro níž je silné evropsko-americké spojenectví ne-li řešením, pak alespoň nezbytným předpokladem.

Zde je třeba důkladného přehodnocení našich jednacích taktik a starých zvyků. WTO, ale i MMF a Světová banka musejí začít lépe chápat vyvíjející se potřeby těch společností, které jsou vůči dopadům globalizace bezmocné. Musíme zbytek světa oslovit otevřeněji a přesvědčivěji. Proces G8, kterému letos předsedá Itálie, toto odhodlání – na němž spočívá legitimita celého procesu – podrobí praktické zkoušce.

Obnovené evropsko-americké partnerství, založené na vlastních stylech a nástrojích zahraniční politiky, prospěje nám všem. Evropská unie správně hledá svou identitu kolektivního aktéra. S Evropou se mění se i Spojené státy – ať už jde o demografické či sociální složení, ekonomické a politické struktury, geopolitickou orientaci a národní psychiku. Transatlantická rozdílnost může přesto být zdrojem sporů a hádek. Jedinou možnou odpovědí však musí zůstat vzájemná interakce a rovné partnerství – obzvláště pokud se odrazí v dlouho odkládaných reformách multilaterálních institucí a posíleném globálním vedení.

Spolupráce uvnitř multilaterálních rámců – jakkoli únavná mnohdy bývá – ve většině případů nakonec poslouží zájmům Spojených států i Evropy. Silnější Evropská unie je pro Ameriku přirozeným partnerem, příležitostným soupeřem, ale rozhodně nikdy nepřítelem. Je povinností vlád na obou stranách Atlantiku, aby svou veřejnost o tomto faktu přesvědčily.