17

Nastupující atlantické století

PRINCETON – Spojené státy jsou na vzestupu, Evropa se stabilizuje a obě entity k sobě mají stále blíž. Takové bylo hlavní poselství únorové výroční Mnichovské bezpečnostní konference (MSC), významného setkání ministrů obrany, ministrů zahraničí, vysokých vojenských činitelů, poslanců, novinářů a národně-bezpečnostních expertů všeho druhu.

Účastníci pocházejí převážně z Evropy a z USA; když konference v roce 1963 začínala, zaměřovala se výhradně na členské státy NATO. Letos se jí však zúčastnili také vysocí vládní představitelé z Brazílie, Číny, Indie, Nigérie, Singapuru, Kataru a Saúdské Arábie, což je důležité znamení doby.

John McCain, americký senátor a prezidentský kandidát z roku 2008, vždy v Mnichově vede velkou delegaci amerických kongresmanů. Administrativa také obvykle vysílá ministra obrany nebo ministra zahraničí, který přednese rituální projev, v němž ujistí Evropany o pevnosti transatlantického spojenectví. Letos měl tu čest viceprezident Joe Biden, což americké zastoupení ještě o stupeň vylepšilo.

Konference obsahovala také panel na neobvyklé téma – „Americká ropná a plynová bonanza: měnící se energetická geopolitika“. Zvláštní americký vyslanec a koordinátor pro mezinárodní energetické záležitosti Carlos Pascual popsal „vnitřní energetickou revoluci v USA“: zvýšení produkce zemního plynu o 25%, které by mělo srazit ceny plynu v USA, a natolik vysoká produkce ropy, že její dovoz klesne z 60% na 40% celkové spotřeby, a to při předpokládaném zvýšení spotřeby o dalších 10%.

Pascual dále předpověděl, že USA budou do roku 2030 schopné dovážet veškerou energii potřebnou pro uspokojení své poptávky ze Severní a Jižní Ameriky. Nedávná důvěrná studie vypracovaná německou zpravodajskou službou se dokonce zabývá možností, že by se USA mohly stát do roku 2020 exportérem ropy a plynu, zatímco v současné době jsou v pozici největšího světového dovozce energie. Tato role by pak pravděpodobně připadla Číně, která by byla stále závislejší na Blízkém východu. A jako bonbonek navíc by vyšší podíl spotřeby zemního plynu v USA snížil uhlíkové emise v této zemi na úroveň roku 1992.

Význam americké přízně osudu, kteréžto slovní spojení nebývá v současném světě slyšet často, ještě zesílil, když účastníci panelu popisovali, jak nižší ceny energií pro americký výrobní sektor mají široký pozitivní dopad na konkurenceschopnost tamní ekonomiky. V důsledku toho se energetické zásoby této země staly zároveň investičním magnetem. Německý ministr hospodářství a technologií Philipp Rösler prohlásil, že mnoho německých firem už dnes kvůli nižším cenám energií přesouvá výrobu do USA.

Neméně důležitý je rostoucí význam kapalného zemního plynu oproti plynu dopravovanému plynovody, o němž se členové panelu rovněž zmínili a který má enormní geopolitické důsledky. V kostce řečeno: pokud Rusko omezí z politických důvodů tok plynu na Ukrajinu, ale zbytek Evropy bude mít plyn z jiných zdrojů, mohou Evropané jednoduše prodat Ukrajině svůj plyn a exportovat ho přes Baltské moře.

Jorma Ollila, předseda představenstva společnosti Royal Dutch Shell, popsal globální mapu hlavních ložisek břidlicové ropy a plynu. Jen samotná Ukrajina má třetí největší zásoby v Evropě; mezi další země s velkými zásobami patří Polsko, Francie, Čína, Indonésie, Austrálie, Jihoafrická republika, Argentina a Mexiko. A USA už dnes převzaly po Rusku roli největšího světového producenta plynu.

Všechny tyto údaje si získaly pozornost brazilského ministra zahraničí Antonia de Aguiar Patrioty. Na panelu s názvem „Nastupující mocnosti a globální řízení“ odkázal Patriota na energetickou diskusi a poznamenal, že nastupující mocnosti by měly mít na paměti, že „zavedené mocnosti nejdou ke dnu“. Stručně řečeno se všudypřítomné řeči o úpadku Západu náhle obrátily.

Také na evropské straně se zřejmě blýská na lepší časy. Na zahajovacím panelu věnovaném „Krizi eura a budoucnosti EU“ převládal opatrný optimismus. Nikdo si nemyslel, že problémy Evropské unie jsou vyřešené, ale nikdo zároveň nezastával názor, že se eurozóna rozpadá. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble dal naopak jasně najevo, že německé odhodlání pomoci eurozóně překonat obtíže je pevné. A jistý prominentní ekonom v publiku, který často předpovídal zánik eurozóny, začal rychle couvat.

Kromě zpráv o sílících Spojených státech (nehledě na fiskální trampoty) a stabilizující se Evropě (navzdory potížím společné měny) patřil k hlavním bodům konference Bidenův projev jdoucí daleko za hranice ujišťující rétoriky, kterou američtí politici obvykle v evropských hlavních městech volí. Biden publiku sdělil, že on i americký prezident Barack Obama věří, že „Evropa je milníkem našeho angažmá ve zbytku světa“ a „katalyzátorem naší globální spolupráce“.

Americký viceprezident přitom poukázal na skutečnost, že „Evropa je největším hospodářským partnerem Ameriky“, a připomněl čísla, na která jako by Obamova administrativa zaměřená na Asii často zapomínala: „obchod v objemu přes 600 miliard dolarů ročně, který vytváří a udržuje miliony pracovních míst na kontinentu i doma, a komerční vztahy v celkovém objemu 5 bilionů dolarů“. Biden dále naznačil vznik „rozsáhlé transatlantické dohody o obchodu a investicích“; o týden později oznámil Obama ve svém Poselství o stavu Unie zahájení jednání o přesně takové dohodě.

Biden zakončil svou řeč vzletně: „Evropa zůstává nepostradatelným americkým partnerem první instance,“ prohlásil. „A odpustíte-li mi jistou troufalost, věřím, že i my zůstaneme vaším nepostradatelným partnerem.“ Tato silná slova odrážejí nové vnímání ve Washingtonu. Jak v jednom ze svých posledních zahraničně-politických projevů uvedla bývalá ministryně zahraničí Hillary Clintonová, USA nemají v plánu odvrátit se od Evropy k Asii, ale spíše s Evropou k Asii.

Bohatství Západu pomalu, ale jistě stoupá. Evropa a USA dnes společně představují více než 50% globálního HDP, mají zdaleka největší vojenskou sílu na světě a kontrolují stále větší podíl globálních energetických zásob. Zároveň disponují impozantními diplomatickými kapacitami a možnostmi rozvojové pomoci, přičemž představují mírumilovné společenství demokracií, které sdílejí oddanost lidským právům, důstojnosti a potenciálu všech lidí na světě.

Představte si, že se toto společenství šíří po východním pobřeží Latinské Ameriky a západním pobřeží Afriky. Toto století by přece jen mohlo být stoletím atlantickým.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.