Válka v Kosovu by měla přinutit Evropskou unii, aby přehodnotila svou budoucnost. Nová komise v čele s Romanem Prodim by se měla chopit šance a proměnit Evropskou unii z instituce hledící do sebe a utápějící se v ekonomických otázkách na jeden velký celoevropský politický projekt.

„Návrat do Evropy“ bylo ústřední heslo všech pokojných revolucí, které se před deseti lety odehrály ve střední Evropě. Nová unifikace Evropy měla překonat dědictví Jalty a zajistit mír, bezpečí, demokracii a rozvoj. Myšlenka „návratu“ se opírala především o idealizovanou vizi Evropy společných hodnot a dědictví; jeho konkrétní podoba však měla směřovat k připojení se k procesu evropské integrace, která se v západní části kontinentu stala úspěšnou skutečností.

Avšak Západ nebyl na podobnou revoluční výzvu vůbec dobře připraven. Postoj západních zemí vůči svým východním sousedům zůstal dvojsmyslný. Na jedné straně Evropská unie ‚unifikaci Evropy‘ nahlas podporuje, což dokazuje celá řada chvályhodných iniciativ a projektů s aspirujícími zeměmi, např. program PHARE, Evropská banka pro obnovu a rozvoj, či asociační dohody vedoucí k pomalému, ale vytrvalému upevňování vztahů mezi EU a kandidátskými zeměmi.

Identita integrované západní Evropy byla nicméně důsledkem hrůz druhé světové války a rozdělení a obav vyvolaných obdobím studené války. Tato přesně definovaná genealogie přispěla k tomu, že po roce 1989 nebylo hlavní prioritou Unie rychlé znovusjednocení Evropy, nýbrž stále se prohlubující integrace její západní části a sebeochrana před možnými destabilizujícími důsledky větších geopolitických změn. Milníky tohoto procesu jsou např. Maastrichtská smlouva a jednotná evropská měna.

Deset let po pádu berlínské zdi to tedy vypadá, že se vize znovusjednocené Evropy vytratila. Ačkoli vyšší místa tvrdí opak, další rozšiřování EU se dnes nepovažuje za skutečnou prioritu. Je vidět, že členské státy se příliš nesnaží prosazovat nezbytné reformy a nejsou ochotny nést na svých bedrech cenu za rozšíření. Tyto náklady bývají často nadhodnocené, zatímco dlouhodobé pozitivní důsledky rozšíření bývají všeobecně podceňovány. Na berlínském summitu, který se konal počátkem letošního roku, konečně priority členských států vyšly najevo. Jednání o tzv. ‚Agendě 2000‘ byla poznamenána handrkováním mezi představiteli členských států: každý se totiž snažil ochránit skryté zájmy své země. Závěrečný kompromis se pak nesl v duchu tichého souhlasu s tím, že rozšiřování EU nebude možné dříve než ve druhé polovině příštího desetiletí.

V procesu adaptace institucí nezbytné pro rozšíření EU nyní dochází k pozoruhodné asymetrii. Unie nebyla dosud schopna transformovat své instituce a úřední postupy tak, aby v budoucnu zvládly i nové členy. Na druhé straně však kandidátské země jen proto, aby se pro členství v EU kvalifikovaly, musely spolykat přes osmdesát tisíc stran různých nařízení a předpisů, dohromady známých jako ‚acquis communautaire‘. Je to sisyfovská práce, neboť onen ‚acquis‘ narůstá mnohem rychleji než schopnosti a možnosti legislativy východoevropských zemí jej vstřebat. Většina těchto předpisů, odrážejících dlouhý a složitý vývoj Evropské unie, se ostatně mnohdy pramálo vztahuje k rozvoji nových demokracií. Tato svěrací kazajka předpisů není navíc zrovna nejvhodnějším nástrojem rozvoje konkurence na volných trzích v nových východoevropských ekonomikách, pokud se některými jejich částmi neřídí dokonce ani stávající členské země. I přesto se ‚acquis‘ od kandidátů autoritativně vyžaduje jako conditio sine qua non, což jen přispívá k všeobecné frustraci a potencionální nechuti zemí střední Evropy být součástí procesu, kde se účel omylem považuje za prostředek.

Historie se mění rychleji než politika, a ta zase rychleji než instituce. Nedávné války na Balkánském poloostrově a jejich důsledky nakonec zdráhavou politiku rozšiřování EU předběhly. Poukázaly na zvláštní roli západní aliance, a především Evropské unie, při obraně míru a bezpečnosti na Balkáně a při podpoře demokratické státotvornosti v regionu. Skutečný dlouhodobý úspěch důsledků války v Kosovu lze zaručit jen nadějí na integraci Balkánu do rozvinuté Evropy. Neprosperující státy na jihovýchodě Evropy se pomalu stávají formálními či neformálními protektoráty, proto by se Evropa měla všemožně snažit o vytvoření bezpečné zóny v tomto regionu a o její ochranu. K tomu je zapotřebí nejen politická zainteresovanost, ale i mohutný tok zdrojů, aby region bylo možno obnovit a zajistit jeho další vývoj. Evropskou dohodu o stabilitě na Balkáně nediktovaly zdaleka jen ekonomické obavy, nýbrž i politické, strategické a v neposlední řadě morální úvahy.

Střední Evropa se svými zkušenostmi v demokratické a ekonomické transformaci může a měla by úspěšně přispět k obnově zemí Balkánského poloostrova. Ze současné situace by se však mohly vyvinout dva nechtěné důsledky. Pokud má být proces rozšiřování stabilní, rozvoj konsolidovaných demokracií by se vzhledem k nouzové situaci na Balkáně mohl zpomalit nebo dokonce zastavit. Mnohem horší by takový důsledek mohl být pro země, které nespadají ani do jedné skupiny (protektorát ani první kolo rozšiřování), jako je Slovensko, Bulharsko, či Rumunsko. V obou případech by pak výsledkem mohla být nebezpečná a destabilizující protievropská reakce.

Místo toho by se Evropská unie v souvislosti se svou přímou účastí na Balkáně měla zamyslet nad vlastní strategií rozšiřování. Již teď by měla zahájit politiku urychlené politické a bezpečnostní integrace zemí střední Evropy, aniž by přitom docházelo ke zpomalování jejich ekonomické integrace. Nešlo by zde o nějaké ‚druhořadé‘ členství, nýbrž o tu skutečnou ‚Agendu 2000‘, tu jedinou správnou odpověď na naděje na znovusjednocenou Evropu, které se zrodily v roce 1989ve východní části kontinentu. Takový krok by také ostatně znamenal pozitivní signál pro poválečnou obnovu na Balkáně.