Kritici evropské měnové integrace často zdůrazňují, že s absencí politické unie je měnová unie odsouzena k neúspěchu. Souhlasím s tímto úsudkem kritiků, avšak nikoli s jejich premisou, neboť úspěch jednotné měny až dosud vycházel právě z politických závazků členských států Unie.

Řečeno jinak, není pravda, že Evropská unie nepředstavuje unii politickou. Evropská hospodářská integrace – ve všech svých aspektech – odráží touhu sjednotit Evropu politicky, z čehož přinejmenším podle mého názoru plyne, že evropská hospodářská a měnová integrace je nevratná.

To platí už od počátku evropského integračního procesu v roce 1952, kdy šest států založilo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Cíl ESUO byl nepokrytě politický: státy, které se právě utkaly v nejkrvavější válce v dějinách, zbavit kontroly nad dvěma surovinami zásadními pro výrobu těžké vojenské výzbroje.

Toto úsilí o mír zůstalo v tichosti klíčovou motivací za dalšími kroky směrem k evropské hospodářské integraci, jež byla považována za prostředek dosažení integrace politické.

V roce 1951 francouzský premiér René Pléven navrhl založit vedle ESUO Evropské obranné společenství (EOS). Neuspěl, ale jeho myšlenka se neztratila. Ještě v témže roce Robert Schumann – tehdejší francouzský ministr zahraničí a jeden z otců evropské integrace – výslovně ztotožnil ESUO s úsilím o mír. Popsal je jako prostředek pro vytvoření „splynutí zájmů... jež bude kvasem, z něhož může vyrůst širší a hlubší společenství mezi státy, jež dlouho stály proti sobě v krvavých střetech.“

Tato slova zněla ozvěnou v předvečer zavedení jednotné měny. Konkrétně, měnovou integraci s cílem politické unie často spojovalo Německo kancléře Helmuta Kohla. Kohl se kdysi o úspěchu jednotné měny zmínil jako o otázce „války a míru“.

Právě proto nesouhlasím s těmi, kdo tvrdí, že německá podpora evropské měnové integrace byla cenou, již země zaplatila za evropský souhlas se znovusjednocením Německa. Právě naopak, historické záznamy prokazují, že Německo se postavilo za paralelní úsilí o měnovou a politickou integraci dlouho před pádem železné opony.

Samozřejmě, za podporou hospodářské integrace jsou ještě další motivy. Lídři EU jsou přesvědčeni, že dosažení takzvaných čtyř svobod – tj. svobody pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob – přinese to nejlepší pro blaho evropské populace. Jejich aspirací je také zvýšit strategickou moc kontinentu.

Avšak hlavní hnací silou v myšlení osobností, jako byli Schumann a Jean Monnet na začátku evropského integračního procesu nebo Helmut Schmidt a Valéry Giscard d’Estaing, již položili základy jednotné měny a dnešní Evropské centrální banky, byl mír. Proces evropské integrace postupoval celé půlstoletí – občas klopýtaje přes překážky, občas mílovými kroky vpřed – a budováním velice úzkých obchodních vztahů spojoval dříve odloučené trhy.

To postupem času podněcovalo čím dál větší hospodářskou konvergenci. Jistěže, evropské ekonomiky se nezačaly podobat jedna druhé jako vejce vejci a HDP na hlavu se také úplně nevyrovnal. Rozdíly mezi evropskými hospodářstvími však nikdy nebyly tak dramatické, aby vytvářely nepřekonatelnou překážku pro nejambicióznější projekt ze všech: přijetí společné měny.

Pochopit tuto historii je nezbytné, neboť Evropská unie opět stojí na prahu: měla by dodržet svůj slib a zahájit jednání o členství s Tureckem? V důsledku porážky Ústavní smlouvy EU ve Francii a v Nizozemsku letos na jaře často slýcháme, že desítky let starý slib Evropy nelze dodržet a nebylo by to prý ani dobré. Jako nebezpečí mě ohromuje, že v debatě o tom, jak na tyto události máme reagovat, se jen zřídka objevuje otázka míru – onen motor, který evropskou integraci od počátku poháněl.

Ba právě naopak, zodpovědní státníci a straničtí předáci veřejně vystoupili proti tureckému členství. Byl bych doufal, že se tito lidé od Schumanna a Monneta poučili, co je pro Evropu a její budoucnost skutečně důležité; bohužel se zdá, že tomu tak není.

Ovšemže se neobávám nějakého vojenského střetu mezi Tureckem a EU. Konec konců, Turecko bylo a nadále zůstává loajálním členem NATO. V Evropě, zejména ve Francii, Německu, Španělsku a Nizozemsku, se však objevuje čím dál virulentnější a násilnější střet kultur mezi islámem a humanitární, křesťanskou a židovskou tradicí.

Pro mne je integrace muslimského Turecka do evropské politické unie stejnou otázkou míru jako ta, s níž se úspěšně vypořádali Schumann a Monnet. Evropa dnes potřebuje mír mezi kulturami stejnou měrou, jako kdysi potřebovala mír mezi národy, a právě to je důvod, proč ve svém středu musíme přivítat Turecko.