Americké hlavní město opět zní válečným bzukotem, nejen o poslední „strategii k vítězství“ v Iráku, ale také o vojenském zásahu proti Íránu. Čím těžší je u činů Bushovy administrativy rozeznat nějakou racionalitu, tím hlasitěji melou mlýny zvěstí a fám.

Nařídí Bush útok vzdušných a speciálních jednotek na Írán?

Od Bushova projevu o stavu Unie na konci ledna neuplynul snad jediný den, aniž by se nestalo něco ve spojitosti s Íránem anebo aniž by Bushova administrativa nestupňovala svou rétoriku. Je rovněž zřejmé, že USA neúnavně konají přípravy na letecký úder. (Rozsáhlejší vojenské angažmá je stěží možné, vzhledem k tomu, jak přepjaté jsou pozemní síly USA už teď.)

Konfrontace s Íránci v Iráku se taktéž zřetelně vyostřuje a může nabývat na síle i jinde. Nedávno na íránské hranici s Afghánistánem vybuchla bomba zacílená na Íránskou revoluční gardu. A jsou tu samozřejmě nové pokusy Spojených států sehnat „důkazy“ o íránské hrozbě, které by mohly útok ospravedlnit.

Je to všechno blufovací hra? Svět by si snad mohl v klidu na odpověď počkat, kdyby ovšem nebylo skutečnosti, že postup íránského jaderného programu a blížící se konec funkčního období prezidenta Bushe by mohly vytvořit svou vlastní nevypočitatelnou dynamiku.

Americká síla, tak jako v případě Iráku, může dostačovat na zahájení války, ale ne na její výhru. Důsledky vojenského dobrodružství v Íránu by ovšem dalece překonaly dopady války v Iráku. Postupovat na Středním východě opět polovičatě by bylo nejhorší z možných rozhodnutí – uškodilo by to jak regionu, tak jeho sousedům. Prvním mezi postiženými sousedy by byla Evropa.

Jak tedy Evropa, jejíž zásadní bezpečnostní zájmy jsou v sázce, na tyto události dosud reagovala? Britský ministerský předseda Tony Blair se už nové konfrontační rétorice administrativy USA přizpůsobil. Francouzský prezident Jacques Chirac v nestřeženém okamžiku spekuloval, že Írán s jednou nebo dvěma jadernými bombami nepředstavuje vážnou hrozbu, vzhledem k možnosti jaderné odvety – francouzské činitele jeho přemítání vyděsilo natolik, že hbitě přispěchali, aby prezidentovy komentáře korigovali. Německá kancléřka Angela Merkelová pronáší na bezpečnostních konferencích projevy, jež jsou v Americe přijímány s přízní, ale jinak Německo raději stojí v ústraní.

Zdá se, že napříč Evropou se příkazem dne stalo uhýbání před rizikem, a to i na úkor společného zájmu a solidarity v rámci NATO. Německé námořnictvo chrání před Hizballáhem libanonské pobřeží, zatímco hlavní nápor pozemního policejního dozoru v Libanonu nesou další evropské země. V Afghánistánu se Německo se svou silnou vojenskou přítomností na severu staví hluše k volání o pomoc ze strany kanadských spojenců, kteří na jihu bojují s obrozeným Tálibánem. Německo teď chce vyslat několik letounů Tornádo k průzkumným účelům – což je sice lepší než nic, ale ne o mnoho.

Evropa ohledně bezpečnostní politiky stagnuje, jestliže přímo neupadá, a to právě v okamžiku, kdy je jednoty zapotřebí víc než kdy jindy. Velká evropská trojka – a zejména Německo jako současná předsednická země EU – musí najít cestu, jak u strategických bezpečnostních záležitostí postupovat společně. Nezdaří-li se to, na Evropě přestane velkou měrou záležet, jakmile se dění přiostří. A právě teď se dění značně přiostřuje v Íránu a v Perském zálivu.

Kdyby snad Írán měl být letos napaden, důsledky by nesl v prvé řadě region, ale také Evropa coby nejbližší západní soused Středního východu – a šlo by o důsledky pociťované ještě dlouho do budoucnosti. Ovšem získá-li Írán převahu a stane se jadernou mocností, Evropa neujde svému dílu daně, již si to vyžádá. Pro starý kontinent je tedy v sázce hodně.

Konkrétně se hraje o dva prvořadé bezpečnostní zájmy EU: vyvarovat se války s Íránem a předejít proměně Íránu v jadernou mocnost. Tyto dva zdánlivě protichůdné cíle lze sladit a přetavit do společné strategie osvojením si trojsložkového přístupu založeného na účinné izolaci, efektivním zadržování a přímých jednáních.

Evropané – vedeni Merkelovou, Blairem a Chirakem – by se měli dohodnout, že ujistí USA, že Evropa je ochotná zaplatit vysokou, ba možná velice vysokou ekonomickou cenu a podniknout rozhodné kroky k zesílení sankcí vůči Íránu. Nabídnout by to však měli jen za dvou nekompromisních předpokladů: totiž že vojenské řešení bude staženo ze stolu a že všechny zúčastněné strany – včetně USA – vstoupí do přímých jednání s Íránem.

Politiku izolace spojenou s přímými jednáními by ještě dále posílila společná strategie vůči Sýrii, zaměřená nikoliv na „změnu režimu“, nýbrž na „změnu koalice“ – tedy na odtržení Sýrie od jejího úzkého spojenectví s Íránem.

Bylo správné a důležité, že se Rada ministrů zahraničí EU shodla na sankcích vůči Íránu. Postavena před hrozbu finančních sankcí, íránská politická elita si čím dál jasněji uvědomuje cenu svého konfrontačního kurzu. Je nezbytné tento proces rozhodným způsobem prohlubovat a zároveň odmítat vojenský avanturismus.

Je na Evropě, aby prostřednictvím společného a odhodlaného jednání zabránila dvěma nejhorším směrům vývoje v Íránu – válce a jadernému vyzbrojení. V sázce jsou zásadní evropské a transatlantické zájmy. Je tedy zodpovědností Evropy – a zejména Německa, současné předsednické země EU – bezodkladně jednat.