Thursday, October 30, 2014
0

Jak uniknout ropnému prokletí

CAMBRIDGE – Libyjci mají novou chuť do života, pocit, že po dlouhé době jsou konečně pány svého osudu. Iráčané se po dekádě válčení možní cítí také tak. Obě země produkují ropu a mezi jejich občany se všeobecně předpokládá, že toto bohatství bude při transformaci jejich společností velkou výhodou.

Současně v Africe dochází k tomu, že Ghana začala nově těžit ropu a Uganda se chystá k témuž. Od západní Afriky po Mongolsko země skutečně zažívají rychlé bohatnutí díky nově objevené hojnosti ropy a nerostů. Tuto euforii ještě zesilují historické výše, jichž ceny ropy a nerostů v posledních čtyřech letech dosahují.

V tomto postavení bylo dříve už mnoho zemí, rozjásaných z rychlých peněz z přírodních zdrojů, avšak po čase boom skončil zklamáním a promarněnou příležitostí, přičemž přínosů ve smyslu lepší kvality života pro obyvatele bylo poskrovnu. Dnes však, ať už jde o Libyi či Ghanu, mají političtí lídři jistou výhodu: většina z nich zná historii a chtějí vědět jak se vyvarovat neblaze proslulému „prokletí“ přírodních zdrojů.

Chceme-li předepsat lék, je nejprve zapotřebí diagnostikovat nemoc. Proč se ropné bohatství projeví jako prokletí stejně často jako požehnání?

Ekonomové popsali šest nástrah, jež mohou vývozce přírodních zdrojů soužit: volatilitu komoditních cen, vytěsňování výrobního průmyslu, „holandskou nemoc“ (prudce rostoucí exportní branže způsobuje rychlé zhodnocování měny, což podkopává konkurenční schopnost ostatních vývozců), utlumený institucionální rozvoj, občanskou válku a překotné vyčerpávání zdrojů (s nedostatečnými úsporami).

Ceny ropy jsou obzvlášť kolísavé, jak nám připomněly obrovské výkyvy během posledních pěti let. Aktuální ropný vzestup by se mohl snadno změnit v pokles, zejména pokud zpomalí globální ekonomická aktivita.

Volatilita je sama o sobě nákladná, neboť ekonomikám bere schopnost účinně reagovat na cenové signály. Přechodné komoditní konjunktury obvykle berou pracující, kapitál a půdu začínajícím výrobním sektorům a výrobě jiného mezinárodně obchodovaného zboží. Tato realokace může poškodit dlouhodobý hospodářský rozvoj, jestliže tyto sektory tříbí praktické získávání znalostí a vyvolávají obecnější přírůstky produktivity.

Problém není jen v tom, že pracující, kapitál a půdu nasává vzkvétající komoditní sektor. Výrobnímu průmyslu je často odvábí také vzmachy ve stavebnictví a u dalšího neobchodovatelného zboží a služeb. Do vzorce dále patří nadšené expanze vládních výdajů, které mohou vyústit v nafouklé veřejné platy a velké infrastrukturní projekty, přičemž obojí se ukáže jako neudržitelné, jakmile poklesnou ceny ropy. Jestliže mezitím došlo k „vykuchání“ výrobního sektoru, situace je tím horší.

I když se zvýšení cen ropy ukáže jako setrvalé, nástrah nicméně zůstává mnoho. Vlády, které si zajišťují financování jednoduše tím, že si ponechávají fyzickou kontrolu nad zásobami ropy a nerostů, často z dlouhodobého pohledu selhávají v rozvoji institucí příznivých pro hospodářský rozvoj.

V takových zemích se vyvíjí hierarchicky autoritářská společnost, v níž jedinou pobídkou je soupeření o privilegovaný přístup ke komoditní rentě. V krajním případě toto soupeření může mít podobu občanské války. Naproti tomu v zemi bez bohatství přírodních zdrojů nemají elity mnoho na vybranou a musí pečovat o decentralizovanou ekonomiku, v níž jednotlivci mají motivaci pracovat a spořit. Právě tyto ekonomiky se industrializují.

Posledním nebezpečím je příliš překotné vyčerpání ropy či nerostných zásob, v rozporu s optimální mírou úspor, o ochraně životního prostředí ani nemluvě.

Co mohou země udělat, aby zajistily, že přírodní zdroje budou spíše požehnáním než prokletím? Určité politiky a instituce se zkoušely a selhaly. Konkrétně k nim patří snahy uměle potlačovat výkyvy na globálním trhu zaváděním regulace cen, regulace vývozu, odbytových rad a kartelů.

Některé státy ale uspěly a jejich strategie by se pro Libyi, Irák, Ghanu, Mongolsko a další země mohly stát užitečnými vzory. Patří k nim: hedžové zajištění příjmů z exportu (například na trhu s ropnými opcemi, což dělá Mexiko), zajištění kontracyklické fiskální politiky (třeba prostřednictvím určité variace na strukturální pravidlo chilského rozpočtu) a předání správy fondů svrchovaného majetku profesionálním manažerům (což je případ botswanského Pula Fund).

Konečně některé slibné nápady prakticky nikdy nikdo nevyzkoušel: nedenominovat dluhopisy v dolarech, ale v cenách ropy s cílem ochránit se před poklesem ceny, k ukotvení měnové politiky zvolit cílování cen komodit jako alternativu k cílování inflace či směnného kurzu a rozdělovat příjmy z ropy celonárodně na hlavu, aby se předešlo jejich ulévání na švýcarská konta elit.

Lídři mají svobodnou vůli. Vývozci ropy se nemusí stát zajatci prokletí, jemuž podlehli jiní. Země se mohou rozhodnout, že svá bohatá ložiska využijí k dlouhodobému ekonomickému vzestupu národa, ne k pouhému obohacení svých předáků.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured