Wednesday, April 23, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Erdoğanova ekonomická revoluce

ISTANBUL – Od roku 2002 vládne v Turecku Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) a v ekonomické oblasti zaznamenává pozoruhodný úspěch. Její bilance je v novodobých dějinách Turecka téměř unikátní – srovnatelné bylo pouze období vládnutí Demokratické strany (DP), která se dostala k moci v 50. letech, na počátku pluralitní parlamentní demokracie v Turecku, a řídila zemi téměř deset let.

Éra vlády této strany je v tureckém veřejném povědomí zakořeněná jako období fenomenálního růstu a rozšiřujících se svobod. Téměř 42 let poté, co DP svrhla vojenská junta, má nicméně AKP díky mandátu získaném ve volbách 12. června nakročeno k tomu, aby vytvořila nové standardy tureckého rozvoje.

Na rozdíl od lídra DP Adnana Menderese, který byl po zinscenovaném vojenském procesu brutálně popraven, si šéf AKP Recep Tayyip Erdoğan, jenž dnes zahájí své třetí funkční období ve funkci premiéra, zajistil demokratickou politickou kontrolu nad tureckou armádou a státní správou. Zdá se, že schopnost obou institucí zpochybnit výsledky voleb se vyčerpala.

Poslední transformace Turecka začala těžkým hospodářským, politickým a sociálním chaosem v roce 2001, který tehdejší premiér Bülent Ecevit označil za „krizi tureckého státu“. Toho roku naposledy vydechl autoritářsko-byrokratický režim, jenž se ustavil počátkem 20. let a postupně se natolik odtrhl od veřejnosti, že jeho legitimita zcela vyprchala.

Postupem let se tohoto systému zmocnili šíbři sledující vlastní zájmy. Napětí a někdy i otevřený střet mezi modernizující se elitou a obyčejnými lidmi v otázce podstaty, fungování a uspořádání státu podkopávaly samotnou schopnost vládnutí. Politické kyvadlo reformy a reakce, populistických a pragmatických kabinetů, oslabovalo republiku po většinu jejích dějin.

Na rozdíl například od Japonska, které mělo po většinu období od roku 1945 faktickou vládu jedné strany, vykazovaly turecké kabinety v letech 1960 až 2000 průměrnou „životnost“ kolem 14 měsíců. Zatímco v Japonsku podpořila politická nehybnost rozvojový zázrak, netečnost navozená tureckým establishmentem dbalým jen na vlastní zájmy měla za následek znechucenou společnost s nenaplněnými očekáváními.

V době, kdy se velká část bezprostředních sousedů Turecka zmítá v revolučních změnách a hledá životaschopnou cestu vpřed, má pochopení, jak se Turecko dostalo od „jánabráchismu“ k ekonomickému dynamismu, klíčový význam.

Za prvé si Erdoğanova vláda uvědomila, že změna může přinést větší stabilitu než nehybnost, která se bez výjimky rozpadá do chaosu, jakmile nastane hospodářský pokles a politické šarvátky. Za druhé Turecko ukazuje, že vnější zakotvení, jako jsou členství v Evropské unii nebo tlak Mezinárodního měnového fondu, může být rozhodujícím faktorem při prosazování změn a tím i zvyšování prosperity.

Nejlepším způsobem, jak pochopit, co Erdoğanova vláda udělala správně, je však analýza toho, co se udělalo špatně ve „ztracené dekádě“ v 90. letech. Tuto dekádu charakterizoval nízký a nestabilní růst, nízké HDP ve výši kolem 3400 dolarů na obyvatele, dramaticky nízká produktivita, neudržitelná fiskální a finanční pozice ve veřejném i soukromém sektoru, průměrná inflace ve výši 70% ročně, která přetrvávala více než dvacet let, nedostatek konkurenceschopnosti, jenž se odrazil v desetiprocentní nezaměstnanosti, a rozbujelá korupce.

Zčásti i v důsledku těchto faktorů měli Evropané sklon pokládat Turecko za „příliš velké, příliš chudé a příliš nestabilní“, než aby mohlo získat plné členství v EU.

Ecevitova administrativa vyčerpaná krizí zahájila rozsáhlý balík reforem – jejich hlavním prosazovatelem byl ministr hospodářství Kemal Dervis –, jenž obsahoval i systém flexibilního směnného kurzu s razantním režimem inflačního cílení. Jakmile byly položeny tyto makroekonomické základy, dostavila se větší ekonomická a záhy i politická stabilita.

V roce 2003 následovalo ustavení první jednobarevné vlády AKP, která nadšeně podpořila stabilizační program podle receptu MMF. Rovněž přijetí cestovní mapy k plnému členství v EU vytvořilo v Turecku silný podnět k podstoupení bolestných reforem. Značnou pomocí byly nepochybně i tehdejší mimořádně příznivé globální hospodářské podmínky, avšak největší zásluhy je třeba připsat vládě, která se držela svých liberalizačních instinktů.

Tato důslednost se vyplatila. V letech 2002-2007 zažilo Turecko nejdelší období nepřetržitého hospodářského růstu, který dosahoval meziročně v průměru 6-7%, přičemž roční inflace se raketově snížila (dnes činí 3.9%). Po globální finanční krizi se navíc ekonomika projevila jako pružná a rychle opět začala růst.

V roce 2010 dokonce roční reálný HDP vzrostl o 9%. A navzdory rychle se zvyšujícímu počtu obyvatel Turecka se HDP na obyvatele od roku 2002 ztrojnásobilo a v roce 2010 dosáhlo 10 500 dolarů. V důsledku toho se předpokládá, že Turecko přestane být označováno za „středněpříjmovou zemi“ a do roku 2012 vstoupí do ligy bohatých států.

Není proto překvapivé, že schopnost Turecka přitahovat přímé zahraniční investice je dnes srovnatelná s jinými rychle rostoucími ekonomikami s rozvíjejícími se trhy. Vážné problémy nicméně přetrvávají. Stále rostoucí deficit běžného účtu (v roce 2010 to bylo 6,8% HDP) bude vyžadovat druhé kolo reforem. A nezaměstnanost zůstává tvrdošíjně vysoká, přestože zaměstnanost je dnes vyšší než kdykoliv dříve.

Poprvé ve svých novodobých dějinách Turecko nejen odolalo vážné globální hospodářské krizi, ale navíc se v roce 2010 oddělilo od zbytku Evropy a zaznamenalo silné zotavení. Tato hospodářská zdatnost spolu s vládní zahraniční politikou „nulových problémů“ pomohla učinit z Turecka čelní regionální mocnost.

Úspěchy Turecka představují učebnicový příklad úspěšného hospodářského rozvoje. Otázka nyní zní, jak Turecko se svou rychle rostoucí hospodářskou mocí naloží.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured