Ošklivé debaty o náboženství a vědě se obvykle jeví jako záležitost omezená na Spojené státy. V posledních měsících se však tyto debaty začaly šířit, nejprve do Evropy a pak dále po světě. Jak se zdá, věda je unášena vstříc politickým rizikům, jimž čelila naposledy v dobách před osvícenstvím.

Evropa zahájila svou vlastní debatu o původu života ve stylu Ameriky, když vídeňský kardinál Christoph Schönborn vyslovil pochybnosti nad přijatelností darwinismu a evoluční teorie pro ty, kdo se považují za věrné římské katolíky. Kardinál prohlásil, že evoluce je dílem Božím a že evoluční teorie by měla být vykládána v souladu s tím a nijak jinak.

Po zásahu kardinála Schönborna se zdá, že se náhle roztříštil smír mezi vědou a náboženstvím, jenž ve staré Evropě trval bezmála od osvícenství – anebo přinejmenším od historicky těžce vybojovaného vypuzení církve z politiky na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století. Zjevené pravdě, říká vlastně kardinál, musí být přiznána nadřazenost nad pravdami, jež pomocí rozumu odhaluje věda.

Tím nechceme říct, že jiné evropské debaty, například o etice výzkumu kmenových buněk, neprodchlo náboženské cítění, popřípadě v Německu hořká historická zkušenost vyplývající z nacistické éry. Náboženské kořeny evropských národů se jasně projevily v různých evropských zákonech o tomto výzkumu, přičemž dnes nejliberálnější je Velká Británie a Švédsko a nejrestriktivnější Itálie, Rakousko a Polsko. Žádná z těchto debat ovšem přímo nezpochybnila úlohu vědy ve společnosti ani nenadnesla myšlenku, že náboženství a věda jsou potenciálně neslučitelné, jak učinil kardinál Schönborn.

Po kardinálově prohlášení mnozí poukázali na USA jako na varovný signál nebezpečí, jež se skrývá ve zpolitizování vědy skrze náboženství. Poznamenali, že prezident Bush se otevřeně postavil na stranu těch, kdo chtějí, aby se evoluční teorie stala nepovinnou součástí přírodovědných osnov ve školách.

Příčina, která vedla k vítězství této pseudovědy v mnoha amerických školách, má přímou souvislost s americkou nesmírně decentralizovanou školskou soustavou, která přesvědčeným lokálním skupinám nábožensky orientovaných lidí umožňuje přetvořit osnovy. Moc nábožensky založených hnutí v USA je nepopiratelná a jejich vliv roste i v dalších oblastech, kde se cesty vědy a politiky kříží, včetně dostupnosti některých farmaceutik – jedním příkladem je takzvaná „ranní pilulka“.

Vpád „kreacionismu“ do evropských škol je kvůli jejich struktuře nepravděpodobný. Přesto by se Evropa neměla považovat za imunní vůči tomuto problému.

Jakmile do politiky vstoupí dogmatická víra, začne být těžké dosahovat kompromisů v ožehavých záležitostech, které jsou však v demokracii nezbytné. Je to tím, že fundamentální hodnoty – oproti řekněme rozložení hmotných zdrojů – jsou považovány za něco, o čemž nelze smlouvat. Nebezpečí tkví v tom, že vědecká rozhodnutí s vědeckotechnickou složkou už nepodléhají studiu ani racionální argumentaci, ale namísto toho se o ně bojuje mezi různými zájmovými skupinami, z nichž některé bez ustání tvrdí, že jejich daně by měly být využívány k financování jedině takového výzkumu, který se slučuje s jejich hodnotami.

Debaty o podstatě a přínosech vědy se neomezují jen na USA a Evropu. Když jihokorejská Národní univerzita oznámila světově první úspěšné klonování psa, zpráva se stala rozbuškou polemik o vědě a společnosti napříč Asií. Přestože náboženský jazyk nebyl výslovně použit, asijská debata byla odrazem stejných obav, že věda je nějak „mimo kontrolu“ a až příliš mocná.

Jedním klíčovým důvodem je skutečnost, že obrovské prostředky do výzkumu a vývoje nalévá Čína. Mezi lety 1995 a 2002 zdvojnásobila procentní podíl svého překotně rostoucího HDP, který investuje do výzkumu a vývoje, přičemž statusu nejvyšší priority požívají biotechnologie a další obory špičkových technologií. Věda podle všeho začíná spolupracovat na zneklidňujícím vývinu nové světové supervelmoci.

Dnes věda patří do rychle se globalizujícího světa. Je považována za motor hospodářského růstu, ale rovněž za hrozbu pro naši bezpečnost a víru. Kulturní světonázory a náboženství samozřejmě budou nadále formovat celkový kulturní a hodnotový kontext, v němž věda a technologie působí. Hodnoty však podléhají změnám, často v reakci na zkušenosti z minula a obavy z budoucna.

Trvalo stovky let, než si věda vybojovala svou – vždy relativní – autonomní sféru, nezávislou na jak politice, tak na náboženství. Tato autonomie byla vědě ku prospěchu a nezávislá a zodpovědná věda byla zase ku prospěchu společnosti i ekonomice. Má-li být tento příznivý vztah zachován, je potřeba bránit vědeckou nezávislost – a to jak před náboženským dogmatismem, tak před vládními intervencemi. Kdo by si pomyslel, že na úsvitu jedenadvacátého století budou staré diskuse osvícenské doby stále tak silné?