Thursday, April 17, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Zaangažujme islamisty

Drtivé vítězství Hamasu v palestinských parlamentních volbách ohromilo většinu světa, avšak tento výsledek neměl být až tak překvapivý. Momentální triumf Hamasu je součástí sílící regionální tendence.

Před čtyřmi lety získala turecká islámsky orientovaná Strana spravedlnosti a rozvoje prostou většinu v parlamentních volbách a sestavila vládu. Měsíc nato stejnojmenná marocká islámská strana, Parti de la Justice et du Development (PJD), skončila ve volbách do zákonodárného sboru třetí. Loni v prosinci dosáhlo v Egyptě neméně působivých výsledků Muslimské bratrstvo (zákonem zakázané od roku 1954), když si v celonárodních volbách připsalo 20% hlasů a 88 křesel v parlamentu, takže se stalo hlavním blokem v opozici proti vládnoucí Mubárakově Národně demokratické straně. Hizballáh v Libanonu a šíitské strany v Iráku ve volbách uspěly rovněž.

Navzdory tomuto demokratickému posvěcení se většina západních vlád zdráhá mít s těmito stranami co do činění nebo se připravit na to, že se islamisté budou dostávat prostřednictvím voleb k moci. To je očividně ironické: islamisté, již, jak se zdá, demokracii podezřívavě považují za západní spiknutí, vzali kampaň prezidenta George W. Bushe propagující demokracii v muslimském světě vážněji než autokratičtí přátelé Ameriky – a snad vážněji než samotný Bush. Na své první tiskové konferenci po vítězství Hamasu Bush zřetelně nenacházel slova, jimiž by reagoval na onen „neočekávaný vývoj“.

Pravda je taková, že v posledních třech letech někteří regionální znalci poměrů, mezi nimiž jsem byl i já, vedli dlouhé diskuse s Bushovými poradci z Národní bezpečnostní rady a z ministerstva zahraničí. Naléhali jsme na Bushovu administrativu, aby sestavila soudržnou politiku, která by do politického procesu zapojila islamisty v regionu, již jsou ochotni vládnout v souladu s demokratickými principy. Některým z těchto debat se dostalo široké publicity.

Část americké neochoty jednat s islamisty odrážela obavy z reakce autokratických režimů, z nichž některé jsou dlouholetými spojenci. Tento strach se ukázal nejen jako neopodstatněný, ale též jako kontraproduktivní, neboť nástup islamistů na arabském Středním východě nezastavil.

Teď nadešel čas na nový a odvážný přístup ke všem soupeřícím politickým silám v muslimském světě. Zaprvé, Amerika a Západ musí přestat podporovat autokraty prostřednictvím pomoci, obchodu a zbraní. Zadruhé, musí vzniknout tlak na rozšíření veřejného prostoru pro demokraty muslimského světa, takže je třeba povzbudit svobodná média a nezávislé soudnictví, aby chránily svobodu tisku. Zatřetí, musí začít dialog, který zaangažuje islamisty, byť by to bylo sebetěžší, a tento dialog musí vytrvat.

Západ musí zavést jasná a soudržná pravidla angažovanosti. Je legitimní a nezbytné obnovit poskytování pomoci Palestincům pod podmínkou, že Hamas uzná právo Izraele na existenci a zaváže se respektovat všechny mezinárodní dohody dříve podepsané OOP a palestinskou samosprávou. Aby se OOP v minulosti přiblížila uznání ze strany světového společenství, musela přepracovat Palestinskou úmluvu, která vyzývala ke zničení Izraele. Neexistuje žádný důvod, proč by Hamas neměl tento vzor následovat, kdyby byl takový požadavek neoblomně vznesen. Ostatně všechna násilná osvobozenecká hnutí se v patřičnou chvíli zřekla násilí, od IRA přes sandinisty až po Africký národní kongres.

Rovněž Izrael musí každé gesto dobré vůle ze strany Hamasu opětovat, jakkoli psychologicky nesnadné to může být. Konec konců, v roce 1947 podobní židovští „bojovníci za svobodu“ vyhodili do vzduchu hotel Král David a zabili desítky britských úředníků. Až do 70. let byly tyto sionistické guerilly na seznamu teroristů hledaných britskými úřady. Pak byl jeden z nich, Menachem Begin, zvolen ministerským předsedou Izraele a stal se partnerem v mírových jednáních s egyptským prezidentem Anwarem Sadatem.

Sadat samotný byl podle egyptských úřadů podezřelý z terorismu, totiž z přípravy atentátu na význačnou politickou osobnost a z účasti na něm. Jak Sadat, tak Begin si vydobyli celosvětové uznání za to, že se odvažovali brát na sebe riziko v zájmu míru, a získali společně Nobelovu cenu míru.

Pro Hamas i pro Ameriku, Západ a Izrael je tedy marné otáčet se v hněvu a se znechucením. Všichni by místo toho měli hledět vpřed a usilovat o opětovné naplnění pozitivního odkazu Sadata, Begina, Rabina, ba i Ariela Šarona. Jestliže se tito lídři dokázali distancovat od své násilné minulosti a učinit praktické kroky k míru v regionu, proč by to neměl dokázat Hamas?

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured