BRUSEL – Vrátila se „energetická zbraň“ 70. let minulého století, tedy zadržování dodávek energií s politickými úmysly? O použití ropy nebo plynu jako politické zbraně je samozřejmě snazší hovořit než to skutečně provést, ale letošní opakování rusko-ukrajinského plynového sporu a následný výpadek zásobování značné části Evropské unie by měly v EU přitáhnout pozornost k nutnosti odzbrojit ty, kdo by energetické zbraně využili.

Energetická embarga už jako dlouhodobé strategie prokázala svou marnost. Saúdská Arábie byla v průběhu 12 roků po embargu let 1973-1974 svědkem strmého propadu svého podílu na ropných exportech. Obrovské cenové nárůsty 70. let se projevily jako neudržitelné, protože přiměly vlády v Evropě i jinde, aby své spotřebitele ochránily vyššími daněmi z ropy, úsporami a rozšiřováním ropné produkce mimo OPEC.

Evropa si nemůže dovolit nechat se touto historií uchlácholit. V důsledku opakovaného rusko-ukrajinského sporu musí Evropa u záměru diverzifikovat své energetické dodávky zareagovat s toutéž rozhodností, jakou projevila v 70. letech, když čelila výzvě OPEC. Tak jako v případě zemí Středního východu, jedině trpká zkušenost dá Rusku ponaučení, že energetická bezpečnost je v zájmu všech. Kreml si tuto lekci vezme k srdci, jedině pokud Evropa naplánuje, přijme a bude dodržovat energetickou strategii, která sníží její závislost na ruských dodávkách, a vytvoří si vlastní společnou zahraniční politiku energetické bezpečnosti, jak doporučuje zpráva Evropského parlamentu z roku 2007.

Plyn je k nepředvídaným přerušením přísunu nepochybně náchylnější než ropa. S ropou lze přiměřeně snadno globálně obchodovat pomocí námořních tankerů, kdežto na většině trhů s plynem pevné potrubí od ložiska plynu až k plynovým hořákům nutí producenty a spotřebitele do výhradního objetí. Jedním z úkolů, který teď Evropu čeká, je z náruče ruského medvěda se zčásti vymanit, což si vyžádá koordinované a setrvalé úsilí mezi členskými státy EU a jejich sousedy v otázce vnější energetické bezpečnosti.

Znamená to budování nových plynovodů, například projektů Nabucco, transsaharského spojení či Bílý tok (White Stream), které obcházejí Rusko, a možná potřebu stanovit jejich dokončení jako podmínku pro výstavbu dalších ruských plynovodů, zejména kontroverzního Severského toku (Nord Stream) po dně Baltského moře a Jižního toku (South Stream) na Balkán a do Itálie. Ruský potenciál tyto projekty překazit rozežene právě jedině vzájemné provázání jejich osudů.

Dalším významným interním aspektem politiky energetické bezpečnosti EU musí být celoevropská jednotná energetická politika, která bude lépe koordinovat národní státní infrastruktury a distribuční projekty. Budou nezbytné výrazné veřejné i soukromé investice, aby se vybudovaly spoje mezi různými národními sítěmi plynovodů.

Už samotné tyto dvě reformy by Rusko zbavily schopnosti rozehrávat jednu zemi proti jiné, protože zvýhodnění udělené jednomu národnímu distributorovi by bylo okamžitě k dispozici všem zákazníkům ve všech ostatních zemích prostřednictvím vymahatelných smluvních ujednání o dodávkách a tranzitních protokolů, nad nimž by bděla Evropská komise. Jednalo by se o obdobu role, již Komise plní u prosazování transevropských sítí v oblasti silničních a železničních komunikací.

Energetické společnosti po celé Evropě začínají přínosy takových reforem chápat a oproti minulosti, kdy se mnohé snažily chránit si národní trhy a zbytek Evropy ignorovat, se jim čím dál méně vzpírají.

Jelikož vzniká trh s obchodovatelným zkapalněným zemním plynem (LNG) – jeho přísun do Evropy se za posledních deset let více než zdvojnásobil a představuje asi čtvrtinu celkového světového přeshraničního obchodu s plynem –, Evropa bude muset rozsáhle investovat do nových terminálů LNG jako do další alternativy k ruskému plynu. Během příští dekády by se do LNG mělo investovat nějakých 100 miliard dolarů. Takové investice budou mít obrovské důsledky pro evropský plynárenský průmysl a zajistí více transparentnosti v globálním určování cen plynu, protože je teď už možné dovážet plyn od vzdálených producentů.

Pro energetickou bezpečnost je také zásadní lepší integrace evropské elektrické rozvodné sítě, protože jednotlivým státům umožní volně mezi sebou obchodovat, kdykoli některé mají přebytky a jiným elektřina schází. Například pobaltské státy potřebují propojení s finskou a s polskou sítí, aby se dostaly z energetické izolace.

Zdá se, že Evropská komise si situaci uvědomuje. Nedávno schválila výdaje ve výši 5 miliard eur za přednostní energetické projekty, včetně 1,75 miliardy eur za propojování plynových a elektrických sítí, 1,25 miliard eur za zachytávání a ukládání uhlíku a 250 milionů eur za Nabucco. Ovšemže to nestačí, ale je to dobrý začátek.

Kromě tohoto politického konání je zapotřebí, aby Evropa hovořila jednotným hlasem, kdykoli jedná s monopolními dodavateli, jako je Rusko – anebo v budoucnu Írán, který by se jednou mohl napojit na plánované kaspické produktovody. Takový společný hlas by navzdory tvrzením některých euroskeptiků nenarušil svrchované právo jednotlivých zemí rozhodovat o složení jejich směsi výroby energií, tedy o rovnováze mezi konvenčními, obnovitelnými a jadernými zdroji. Jde jednoduše o projev zdravého rozumu zemí, které nutně potřebují chránit společnou bezpečnost.

Energetická bezpečnost v Evropě v posledku záleží na pochopení toho, že vzhledem k propojenosti našich dodavatelských a přenosových energetických soustav na sobě EU a její sousedé vzájemně závisejí. Zcela nezbytná je tudíž posílená energetická solidarita EU, přičemž výpomoci by se měly účastnit všechny země v Evropě prostřednictvím „doložek o solidaritě“, které by zajišťovaly energetické dodávky od ostatních v případě krize – ať už vyvolané záměrně, či v důsledku nehody. Evropská energetická charta, která zdůrazňuje přístupnost a transparentnost trhů je sice chvályhodná, leč v krizových chvílích, kdy trhy podávají nejhorší výkon, je nedostatečná.

Povinností evropských lídrů je sdělit svým národům, co se musí udělat, abychom si zajistili bezpečnou energetickou budoucnost. Ti, kdo odmítají veřejnost seznámit s nelehkými rozhodnutími, mají teď sice snad snazší život, ale až udeří pohroma, ztratí věrohodnost i legitimitu. Z hlediska evropské energetické budoucnosti je dnešek nejdůležitějším okamžikem pro obtížná rozhodnutí.