EMBARGO: NEZVEŘEJŇOVAT DŘÍVE NEŽ 1. ŘÍJNA 2007

Nedojde-li na poslední chvíli ke změně stanoviska, evropské hlavy vlád uzavřou tento měsíc podpisem nové smlouvy ke zdokonalení zahraničněpolitického aparátu Evropské unie prostřednictvím posílení role Vysokého představitele EU. Tato změna je už dlouho opožděná.

Rozpočet Vysokého představitele je menší než obnos, který Evropská komise vydá za úklid svých bruselských kanceláří. Zahraničněpolitický aparát s pouhými 500 zaměstnanci a jen hrstkou zástupců v cizině, který by měl zosobovat kolektivní vůli 27 vlád EU, zaostává co do výdajů i početnosti personálu za většinou malých afrických zemí.

To by se mělo změnit, až bude zvolen nový zahraničněpolitický šéf, jenž bude dohlížet na zahraniční obchod, obranu a politiky pomoci. Tato vítaná institucionální inovace ovšem neodpoví na zásadnější otázku: bere Evropa budování soudržné a důrazné zahraniční politiky vážně?

Evropští lídři se této otázce velice často vyhýbají a předkládají doprovodný komentář k nedostatkům americké zahraniční politiky, místo aby rozvíjeli vlastní strategie. Téma za tématem – od Iráku přes Izrael a Palestinu až po Afghánistán – se evropská politika vymezuje pouze ve vztahu k tomu, co dělá nebo nedělá Amerika. USA si ovšem příští rok zvolí nového prezidenta a Evropané přijdou o luxus svalování viny za strasti světa na George W. Bushe.

To je dobrá zpráva, protože Evropa má co nabídnout. Na rozdíl od jiných velmocí v dějinách svou moc nevytváří výhrůžkami, že napadne jiné země. Počet obyvatel EU dosahující 500 milionů je třetí nejvyšší na světě, za Čínou a Indií. Jejích 27 členských států tvoří čtvrtinu světové hospodářské produkce, představují největšího jednotlivého odběratele zboží z rozvojových zemí celého světa a jsou zdaleka největším dárcem pomoci. S tím přichází skutečná geopolitická váha.

Rozšíření EU do východní Evropy bylo největším procesem mírové změny režimu v dějinách. Vytvoření Mezinárodního trestního soudu a Kjótského protokolu ukázalo, že Evropa zdárně prosazuje rozšiřování multilaterálního režimu. Evropské angažmá mělo skutečný vliv během mírovém procesu v indonéské provincii Aceh i při nedávných prezidentských volbách v Kongu.

Latentní moc Evropy se ovšem velice často promrhá introverzí a nejednotou. I ve vztahu k íránskému jadernému programu zmařila úspěšné politické směřování neschopnost rozdělené Evropy podepřít svou diplomacii citelnými sankcemi. Nenajdou-li Evropané ochotu zaplatit hospodářskou cenu, nebudou příliš důvěryhodní při snaze přesvědčit Spojené státy, aby se neuchylovaly k vojenským úderům.

Ve vztahu k Rusku EU neustále podceňuje svou sílu a nadhodnocuje moc Kremlu prezidenta Vladimíra Putina, čímž Rusku umožňuje stupňovat jeho výbojnost. Některé členské státy považují Rusko za hrozbu, kterou je třeba „zlehka zadržovat“. Jiné upřednostňují „plíživou integraci“, která Rusko sváže s evropskými způsoby. Tato zmatečnost dává Rusku možnost lovit jednotlivé členské státy uzavíráním dlouhodobých energetických dohod a současně oslabovat EU v záležitostech od budoucnosti Kosova po šíření jaderných zbraní.

Lídři EU rádi hovoří o „účinném multilateralismu“, sami ale své hodnoty či zájmy v multilaterálních institucích, jako je Organizace spojených národů, příliš účinně nehájí. Jestliže se evropské země ve věci Kosova, Dárfúru a Íránu nesjednotí a nebudou trvat na svém, riskují, že skončí vyšachovány stranou, byť by měly určovat směr. Konec konců, Unie má pět křesel v Radě bezpečnosti a hradí 40% rozpočtu OSN. Když ale dojde na hlasování v otázkách, jako jsou lidská práva, velmi mnoho rozvojových zemí na to zapomíná a staví se po bok Číny jako odpůrci EU.

Přestože hlavní selhání EU jsou strategická, existují také některé institucionální bariéry evropského vlivu ve světě. Obranné priority například stále jsou drtivou většinou národní – zaměřené spíše na hýčkané projekty než na budování evropské moci. Jak rád říká bývalý evropský komisař pro zahraniční vztahy Chris Patten, budeme vědět, že Evropa myslí obranu vážně, až si dopravní letouny nebudeme muset pronajímat od Ukrajiny.

Na rozdíl od nezdaru při schvalování evropské ústavy nemohou evropští lídři dávat nedostatek zahraničněpolitické spolupráce za vinu nepřátelskému veřejnému mínění. Nedávný průzkum provedený organizací German Marshall Fund zjistil, že 88% evropských respondentů chce, aby EU převzala větší zodpovědnost za řešení globálních hrozeb.

S vyhlídkou na dohodu o novém zahraničněpolitickém aparátu je na čase, aby Unie vytvořila společnou evropskou zahraniční politiku, která využije všech pák evropské moci k prosazování jejích hodnot a zájmů ve světě.