BERKELEY – Mezinárodní měnový fond je jednou z mála institucí, které na globální ekonomické krizi vydělaly. Ještě předloni se zmenšoval a seriózní lidé si kladli otázku, zda by neměl být zcela zrušen. Poté se však poptávka po půjčkách od MMF obnovila. Členové se dohodli na ztrojnásobení jeho zdrojů a fond dostal svolení k nabytí dodatečných prostředků prodejem vlastních dluhopisů. MMF srší aktivitou.

Současná krize však nepotrvá věčně. Kritikové fondu nevymizeli, pouze dočasně ztichli. Fond jejich kritiku dále podněcuje, poněvadž není schopen definovat svou roli. Je potřeba, aby to napravil, dokud mu ještě svět účastně naslouchá.

První rolí MMF je pomáhat zemím, které v důsledku domácí politiky procházejí krizí platební bilance. Jejich vlády nemají jinou možnost než si půjčit od fondu. Aby zabezpečil své prostředky – tedy aby měl jistotu, že jeho akcionáři získají peníze zpět –, musí fond požadovat, aby dlužníci uskutečnili nelehké změny své politiky.

Problém spočívá v tom, že MMF přistoupil na rétoriku svých kritiků a souhlasil s „uhlazením“ podmínek pro poskytování úvěrů. Tam, kde jsou příčinou problémů strukturální slabiny, by však měl fond i nadále podmiňovat svou pomoc strukturálními změnami. MMF však vyvolává dojem, že ve snaze „získat si přátele a působit na lidi“ v této otázce ustupuje, čímž vytvořil zbytečný zmatek.

Druhou rolí MMF je působit jako globální rezervní fond. Jednotlivé země nahromadily značné rezervy, aby se pojistily proti šokům. To je však nákladné pro chudé ekonomiky, které by tyto prostředky mohly lépe využít k investicím a spotřebě. Nedávná ukázka rozkolísanosti finančních trhů bohužel pouze prohlubuje tendenci k hromadění rezerv.

Efektivnější by bylo vložit tyto rezervy do společného fondu, ze kterého různé země potřebují čerpat v různou dobu. MMF již podnikl kroky tímto směrem, když založil Fond krátkodobé likvidity (STLF), jehož prostřednictvím mohou země se silnou hospodářskou politikou bez dalších podmínek čerpat prostředky až do výše pětinásobku své kvóty. Podmínkou přístupu k STLF je však stále zatěžující proces podávání a posuzování žádosti, který byly zatím ochotny podstoupit jen Mexiko, Kolumbie a Polsko.

To mělo logiku v době, kdy byly prostředky MMF omezené, neboť aplikační proces umožňoval fondu omezit jeho angažmá. Po ztrojnásobení prostředků však toto zdůvodnění pozbylo smysl. MMF by měl kategoricky oznámit, které země jsou pro přístup k tomuto nástroji způsobilé, a automaticky z nich učinit jeho členy.

Třetí rolí MMF je role uvážlivého strážce makroekonomiky. Nedávné události jasně ukázaly, že je zapotřebí, aby někdo předvídal ohrožení globální finanční stability a varoval před nimi. Skupina G-20 navrhuje, aby se těchto úkolů ujala Komise pro finanční stabilitu (FSB) složená z národních kontrolních orgánů. Fond má prostřednictvím systému včasných varování a hodnocení finančního sektoru ve spolupráci se Světovou bankou hrát jen podpůrnou roli.

Zdaleka však není jasné, proč by tento proces měla řídit právě FSB. Mezinárodní měnový fond je díky univerzálnímu členství reprezentativnější a má větší odborné zázemí.

Národní dohlížecí orgány se mohou zdráhat s předáním této zodpovědnosti multilaterální organizaci. Bylo by to však krátkozraké. Finanční trhy a instituce celosvětového dosahu potřebují globálního makroregulátora, nikoliv jen volně organizované sdružení dohlížitelů. Může se stát i to, že národní politici nebudou fondu důvěřovat, protože ho globální finanční krize v podstatě zaskočila. Pokud k tomu dojde, bude si fond muset získat jejich důvěru zpět.

Tím se dostáváme ke čtvrté roli MMF, totiž využívat svého výsadního postavení k varováním před riziky, které vyvolává politika velkých zemí. Malé země se musí podřídit tržní disciplíně, jak vám potvrdí kterýkoliv Lotyš. Když však potřebují více zdrojů velké ekonomiky, jejichž měny se používají mezinárodně, mohou jednoduše natisknout další peníze. Nejenže samy pociťují menší tržní disciplínu, ale méně disciplíny od nich vyžaduje také MMF, poněvadž tyto země nejsou nuceny si od fondu půjčovat.

Jak nám však připomíná debakl kolem špatných hypoték, politika velkých zemí může ohrozit celý globální finanční systém. Fond si pod sebou nechce podřezávat větev, a tak se v podobných případech zdráhá vydávat silná varování. Má-li však mít MMF nějakou budoucnost, bude muset jeho management vydávat silnější varování před dalším nebezpečně vysokým deficitem běžného účtu platební bilance USA, před příštím neudržitelným boomem na trhu realit nebo před jakýmkoliv jiným problémem velkých zemí, který přijde po nich. Hrátky se slovy jsou do budoucna nepřijatelné.

A konečně je zapotřebí, aby MMF koordinoval reformu mezinárodního systému. Mají-li zvláštní práva čerpání jakožto nadnárodní měnová jednotka dlouhodobě nahradit národní měny v mezinárodním platebním styku, bude muset fond dohlédnout na jejich vývoj. A budou-li během tohoto přechodu zapotřebí rychlá provizorní opatření, musí hrát fond vedoucí roli i na tomto poli.

Prozatím však neotřelé nápady na reformu mezinárodního systému vycházejí od Organizace spojených národů, z Downing Street 10 a z Čínské lidové banky. Fond na sebe poutá pozornost především svým mlčením.

Krize ještě není zapomenuta, avšak okno se uzavírá. Příští setkání rady guvernérů MMF se uskuteční počátkem října v Istanbulu. Nenabídne-li fond do té doby jasnou vizi své budoucnosti, pak tuto příležitost promarní.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.