Egypt prochází vzrušenou celonárodní debatou o politické reformě. Ústředním tématem je požadavek všech opozičních stran a mnoha občanských uskupení na změnu ústavy z roku 1971 a zrušení 23 let starého stavu ohrožení, který byl zaveden po atentátu na Anvara Sadata roku 1981.

Takové požadavky nejsou nové. Prezident Husní Mubarak a vládnoucí Národně demokratická strana však už od poloviny 80. let dělají obstrukce. Vzhledem k neblahým událostem v Egyptě, v regionu a v širším světě jsou však tentokrát požadavky na reformu naléhavější.

Na domácí scéně zesílily obavy ohledně Mubarakova věku (76) a jeho zhoršujícího se zdravotního stavu. Mubarakovo podlomené zdraví, o němž se šíří zvěsti už celé roky, nebylo oficiálně přiznáno až do listopadu 2003, kdy už nebylo možné potíže skrývat. Během své řeči v parlamentu Mubarak omdlel před zraky milionů televizních diváků. Přestože se hodinu nato vrátil a pronesl zbytek svého projevu, Egypťané se začali domáhat větší transparentnosti ve věci prezidentova zdraví i dalších státních záležitostí.

Egyptské chřadnoucí hospodářství, vysoká míra nezaměstnanosti a bující korupce zároveň přivádějí mnohé mladé Egypťany k zoufalství. Více než polovina žijících Egypťanů se narodila od chvíle, kdy se Mubarak ujal úřadu. Podle nedávné zprávy Rozvojového programu OSN zhruba polovina obyvatel mezi 15 a 30 lety sní o emigraci do Evropy, Severní Ameriky nebo Austrálie.

Týden co týden přicházejí zprávy o tom, že se ve Středozemním moři utopili Egypťané usilující o ilegální odchod do cizí země. Před nemnoha týdny se několik mladých lidí udusilo během deportace zpět do Egypta přes Libyjskou poušť v přeplněných náklaďácích. Incident vzbudil rozruch, který přiměl úřady k zatčení a výslechu zodpovědných egyptských policistů a k zahájení soudního procesu.

Regionální a mezinárodní dění také egyptské opozici dodalo odvahy, a to nejen k tlaku na reformu, ale i k soustředěnosti na úpravu těch ústavních článků, které se váží k prezidentství. Mubarak byl zvolen už čtyřikrát a stále se šíří zvěsti, že buď bude usilovat o páté šestileté funkční období, nebo nastolí „dědičnou republiku" a přivede k následnictví svého jedenačtyřicetiletého syna Gamala, jak učinili Háfiz Asad a jeho syn Bašár v Sýrii.

Bojovým pokřikem opozice je „Ne" Mubarakově znovuzvolení a „Ne" postoupení prezidentského úřadu Gamalovi. V mnohých Egypťanech nemusí sice samotný Gamal Mubarak probouzet zásadnější zlé předtuchy, považují ale za pokořující, že by po 24 letech s otcem mohli uvíznout v dalších 24 či více letech se synem.

Současná ústava byla přijata v říjnu 1971 a má 211 článků, z nichž 30 se týká prezidentství. Prezidenta nominují dvě třetiny Lidového shromáždění a schvaluje jej lidové hlasování, které povoluje jen prosté „Ano" nebo „Ne". K získání šestiletého funkčního období je zapotřebí prosté většiny hlasů, již lze tímtéž postupem do nekonečna obnovovat.

Tyto laxní postupy ostře kontrastují s prezidentovými pravomocemi. Prezident je hlavou státu a vrchním velitelem, vede Nejvyšší soudní radu, Nejvyšší policejní radu a kabinet ministrů a podle svého uvážení může jmenovat nebo odvolat jednoho či více viceprezidentů. Jmenuje také ministerského předsedu a služebně starší ministry a musí schválit všechny ostatní ministry, velvyslance a zástupce státu. Může vypsat všeobecné volby, vyhlásit válku či stav ohrožení a vydávat nařízení, která mají platnost zákona.

Tyto pravomoci neomezují žádné mantinely moci. Jediný článek stanovuje: „Obvinit prezidenta ze spáchání velezrady či jiného trestného činu lze na návrh podaný alespoň jednou třetinou členů Lidového shromáždění a schválený dvěma třetinami." Prezident je pak zbaven výkonu svých povinností, a než se obžaloba vyřeší, zastoupí jej viceprezident.

Mubarak však nikdy neschválil zákon nezbytný pro uplatnění tohoto článku, ani nejmenoval viceprezidenta, navzdory opakovaným široce rozšířeným žádostem. Výsledkem je de facto „imperiální prezidentství" a Mubarak je přirovnáván ke starověkým egyptským faraónům, již byli bohy i králi. Žádná jiná hlava státu v moderních dobách nepožívá tolik moci.

Výstižnější přirovnání, v Egyptě populární, srovnává Mubaraka a Leonida Brežněva, jenž byl po dvě desetiletí prezidentem stagnace a úpadku Sovětského svazu. Postavení Egypta coby regionální mocnosti pod Mubarakem také vytrvale slábne. Co se hospodářství týče, roční příliv zahraničních investic spadl ze tří miliard USD v polovině 90. let na nepatrných 300 milionů USD v roce 2003.

Reformní požadavky se nyní soustřeďují na zavedení přímých prezidentských voleb se dvěma či více kandidáty a na omezení prezidentů na dvě po sobě jdoucí funkční období. Neméně důležité je zredukovat rozsáhlé pravomoci prezidenta a formulovat životaschopné mechanismy vymáhání zodpovědnosti od všech veřejných činitelů bez výjimky.

Nedokáže-li Mubarak a jeho vláda navrhnut ústavní změny, které uspokojí tyto požadavky, ještě více Egypťanů bude režim opouštět a riskovat život, aby se pokusili najít spásu v jiné zemi.