NEW HAVEN – Základním principem řízení finančního rizika je sdílení. Čím šířeji jsou naše finanční portfolia diverzifikovaná, tím více lidí se dělí o nevyhnutelná rizika – a tím méně je jednotlivec kterýmkoliv konkrétním rizikem postižen. Teoretický ideál nastává ve chvíli, kdy finanční kontrakty rozloží rizika po celém světě, takže miliardy ochotných investorů vlastní malinký díl a nikdo není rizikům přehnaně vystaven.

Případ Japonska ukazuje, že navzdory velké rafinovanosti některých našich finančních trhů máme k teoretickému ideálu stále hodně daleko. Vezmeme-li v úvahu obrovská rizika, která nejsou dobře řízena, pak jsou finance i v jednadvacátém století stále dosti primitivní.

Nedávná studie Světové banky odhadla, že škody způsobené březnovou trojí katastrofou (zemětřesením, cunami a jadernou krizí) mohly v konečném součtu stát Japonsko 235 miliard dolarů (nepočítáme-li hodnotu tragicky zmařených životů). To jsou zhruba 4% japonského HDP v roce 2010.

Vzhledem k široké publicitě věnované mezinárodnímu dobročinnému humanitárnímu úsilí a dobrovolným příspěvkům Japonsku by si člověk mohl myslet, že hospodářské ztráty této země sdílel celý svět. Podle novinových zpráv však příspěvky ze zahraničí dosáhly řádově stamilionů amerických dolarů – což je hluboko pod 1% celkových ztrát. Japonsko potřebovalo skutečné sdílení finančního rizika: dobročinnost mívá málokdy velký význam.

Pojišťovací ústavy působící v Japonsku část ztrát uhradily. Stejná studie Světové banky odhaduje, že celkové pojistné škody hlášené japonským pojistitelům by nakonec mohly přijít tyto pojišťovny na 33 miliard dolarů. Je zřejmé, že pojištěná rizika tvořila jen malou část rizika celkového. Velkou část tohoto rizika – i když je pojištěné – navíc dál ponesou japonské instituce, místo aby se efektivně rozložilo na zahraniční investory, takže Japonsko bude i nadále nést tíhu nákladů osamoceně.

Před katastrofou vydalo Japonsko nástroj rizikového řízení v podobě „katastrofických“ dluhopisů souvisejících se zemětřesením, a to v objemu 1,5 miliardy dolarů: dluh se stornuje, pokud nastane přesně definovaná seismická událost. Toto schéma pomohlo rozšířit riziko související se zemětřesením z Japonska na zahraniční investory, kteří mohli takové riziko akceptovat a současně je lákaly vyšší očekávané výnosy.

Půldruhé miliardy dolarů je bohužel jen o málo lepší výsledek než dobročinné akce – v porovnání s rozsahem katastrofy jde stále o kapku v moři. Ještě horší je, že ani tato trojí katastrofa v mnoha případech nenaplnila definici seismické události uvedenou v dluhopisových smlouvách. Potřebujeme mnohem více – a lepších – katastrofických dluhopisů.

Ve srovnání se dvěma japonskými „ztracenými dekádami“ od roku 1990 je samozřejmě i letošní trojí katastrofa jen slabým odvarem. V 80. letech dosahoval japonský reálný růst HDP na obyvatele v průměru 3,9% ročně, zatímco od roku 1990 to bylo pouhých 1,4%. Kdyby reálný růst HDP na obyvatele pokračoval i po roce 1990 tempem z 80. let, byla by japonská ekonomika o 60% větší, než je dnes – to se rovná ztrátám několika bilionů dolarů.

Japonsko se mohlo izolovat před značným množstvím dopadů souvisejících s fluktuacemi HDP, kdyby bylo toto riziko adekvátně řídilo. Ačkoliv ještě žádná země nerealizovala řízení rizik v tak masivním měřítku, je důležité zamyslet se nad touto inovací alespoň nyní.

Já osobně (spolu s dalšími) už léta tvrdím, že státy by měly pokrývat svá rizika vydáváním odlišného typu státního dluhu, který by byl vázaný na jejich vlastní HDP nebo podobné měřítko hospodářského úspěchu. V nejjednodušší formě by cenné papíry mohly mít podobu podílů na HDP. Můj kanadský kolega Mark Kamstra a já jsme navrhli vydávání podílů s názvem „trills“, z nichž by se každý rok vyplácela v domácí měně dividenda rovnající se jedné biliontině HDP v daném roce.

Kdyby japonská vláda bývala emitovala trills v roce 1990, kdy japonský nominální HDP činil 443 bilionů jenů, pak by se investorům v prvním roce vyplácela dividenda ve výši 443 jenů. V každém následujícím roce by vyplácená dividenda kolísala v reakci na změny HDP. Investoři z celého světa by tak na sebe brali riziko japonského HDP výměnou za očekávaný výnos, stejně jako v případě katastrofických dluhopisů.

V roce 1990 by se trills s největší pravděpodobností bývaly obchodovaly za velmi vysokou cenu, přičemž dividendový výnos by možná nedosáhl ani 1%. Koneckonců byli lidé v roce 1990 svědky vysokých temp růstu a očekávali, že japonský HDP rychle poroste i v následujících dekádách.

V roce 2010, kdy HDP stále činil pouhých 479 bilionů jenů, by se z týchž trills vyplatila dividenda ve výši 479 jenů, což není o mnoho více než počáteční výnos, a pro mnoho investorů by to bezpochyby znamenalo zklamání. Vzhledem k nižším očekáváním růstu by dnes trills pravděpodobně měly mnohem nižší cenu. Tato nižší cena by byla pro investory prokletím, avšak pro Japonce dobrodiním, protože by jim kompenzovala ztráty, které utrpěli.

Když se zamýšlíme nad dnešními obavami z vysokého poměru japonského veřejného dluhu k HDP, který činí na hrubém základě 202%, musíme vzít v úvahu, že tento poměr by býval s největší pravděpodobností podstatně nižší, kdyby Japonsko v minulosti financovalo více svých deficitních výdajů prostřednictvím trills namísto konvenčního dluhu a emitovalo je pro investory z celého světa. Nižší dluhová zátěž by Japonsku zajisté pomohla vyrovnat se s hospodářským zpomalením.

Dnes už nemůžeme dělat nic, abychom vykompenzovali dřívější neschopnost řídit rizika. Katastrofy a hospodářské krize však mohou mít i světlou stránku, pokud dají podnět k zásadním inovacím tím, že nás přinutí přemýšlet, jak řídit rizika v budoucnu.