Saturday, November 1, 2014
0

Nový světový řád ekonomického myšlení

Většina akademických ekonomů spoléhá na pojmy zavedené na začátku dvacátého století britským ekonomem Alfredem Marshallem, který řekl, že „příroda nedělá skoky“. Přesto my ekonomové zjišťujeme, že nás čím dál větší měrou znepokojuje zřetelná nedostatečnost neomarshallské výbavy, již jsme si vytvořili, abychom dokázali vysvětlit svět, v němž žijeme.

Hlavní systematickou chybou této výbavy je to, že bychom měli důvěřovat trhu, že vyřeší problémy, které vyvoláme, a neočekávat, že malé (nebo i velké) změny budou mít významné dopady. Technologický skok, který zvýší mzdy kvalifikovaných a vzdělaných pracovníků, přiměje ostatní ke zvyšování jejich odbornosti a ke studiu, čímž se obnoví rovnováha, takže nerovnost se nezvětší přespříliš.

Stát s nízkou produktivitou práce se stane přitažlivou lokalitou pro přímé zahraniční investice a výsledný nárůst poměru kapitálu a práce zvýší produktivitu. Kamkoli se člověk podívá prizmatem Marshallovy výbavy, uvidí rovnováhu hospodářských sil, jež tlačí věci zpět k normálu a vyvažuje a zmírňuje dopady šoků a výkyvů.

Marshallova ekonomika si až dosud vedla báječně a pomohla ekonomům porozumět světu. Přesto existuje pocit, že pro dosažení pokroku a nového pochopení bude zapotřebí něčeho nového – ekonomiky řetězení pozitivních dějů, prahových hodnot a efektů motýlích křídel, kde malé změny mají obrovské dopady.

Možná to tak bylo vždycky. Podle několik stovek let starých měřítek žijeme ve světě neuvěřitelného bohatství. Za dvě generace bude lidská gramotnost téměř celosvětová.

Přesto před třemi stoletími také docházelo k technologickému pokroku, od mechanických hodin a vodního mlýna přes dělo a karavelu až po odrůdy rýže, jež bylo možné v Kuang-čou sklízet třikrát do roka, a chov ovce merinové, jíž se daří v kopcích Španělska. Tyto novinky však posloužily pouze k růstu lidské populace, nikoliv ke zvýšení střední hodnoty životní úrovně.

Kdybychom dnes stejným dílem rozdělili celosvětovou produkci, zajistilo by nám to oproti našim předkům z předprůmyslové éry desetinásobnou životní úroveň? Nebo dvacetinásobnou? Stonásobnou? Má ta otázka smysl?

David Landes rád vypráví příběh Nathana Meyera Rothschilda, nejbohatšího muže světa první poloviny devatenáctého století, jenž zemřel po padesátce na absces. Kdybychom mu dali na výběr mezi životem, jenž vedl jako finanční vladař Evropy, a životem v současnosti na spodu distribuce příjmů, avšak s třiceti lety žití navíc, takže by se dožil svých pravnoučat, co by si zvolil?

Je nepochybné, že dnes žijeme ve světě mimořádné nerovnosti. V Si-anu, někdejším srdci říše dynastie Tchang, žijí rodiny s vyprahlou pšeničnou farmou o rozloze menší než jeden hektar a jedinou kozou. Jinde na světě najdeme rodiny, jež by si takovou farmu mohly koupit z výdělku jediného dne.

Marshallova ekonomika – ekonomika rovnováhy, relativní stálosti, posunů křivek nabídky a poptávky a vyvažujících reakcí – nám s vysvětlením tohoto jevu nikterak nepomůže. Proč, vzato celosvětově, střední hodnota životních úrovní už tak dlouho stagnuje? Proč míra růstu tak kromobyčejně prudce zrychlila za tak krátké období? Kde je ekonomika vynálezů, novátorství, adaptace a pronikání? V Marshallovi nikoliv. A proč je dnešní svět tak nespravedlivý, že je těžké najít jakékoli měřítko globální distribuce bohatství, jež by neprokazovalo rozbíhavost přinejmenším až do 80. let 20. století?

Už je to několik generací, co ekonomové Robert Solow a Moses Abramovitz poukázali na to, že Marshallova výbava je chabý prostředek pro pochopení moderního hospodářského růstu. Skutečné kořeny růstu nenalezneme v nabídkách a poptávkách a ve vyčlenění vzácných zdrojů pro alternativní použití, nýbrž v technologických a organizačních změnách – o nichž ekonomové mohou říct jen velmi málo.

Historici hospodářství jako Ken Pomeranz právem podotýkají, že před průmyslovou revolucí byly rozdíly mezi středními hodnotami životních úrovní napříč rozvinutými civilizacemi Eurasie relativně malé. Rolník v údolí Jang-c’-ťiang na konci sedmnáctého století sice vedl jiný život než rolník obývající ve stejné době údolí Temže, avšak nikoliv život zřetelně lepší nebo horší.

O dvě století později už to bylo jinak: do konce devatenáctého století byly střední hodnoty životní úrovně v Británii a v dalších zemích, kam se rozšířila průmyslová revoluce, poprvé v zaznamenaných dějinách několik světelných let nad neomalthusiánským vztažným bodem minimálních životních prostředků. Rané hospodářské úspěchy průmyslové éry se dostavily navzdory ztrátám značné části národního důchodu ve prospěch zkorumpované, dekadentní a rozmařilé aristokracie. Dostavily se navzdory ztrojnásobení počtu obyvatel, jež vytvářelo mimořádný malthusiánský tlak na hospodaření se základnou přírodních zdrojů, i navzdory bezmála stoletému uvolňování nevídané části národního důchodu na intenzivní válku proti Francii, mocnosti s trojnásobným počtem obyvatel než Británie.

Jak přesně k těmto úspěchům došlo? Jaké malé změny se projevily jako natolik podstatné?

Ekonomové si dnes začínají uvědomovat, že nejzajímavější otázky, jimž čelí, byly vždy mimo dosah Marshallovy výbavy. Je zřejmé, že ekonomika – má-li uspět a rozvíjet se – bude muset být v příští generaci zcela jiná, než je dnes.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured