57

Ekonomie a popírání reality

PAŘÍŽ – Těsně před odchodem z funkce prezidenta Evropské centrální banky si Jean-Claude Trichet rozhořčeně postěžoval: „Jako tvůrce politiky během krize jsem zjistil, že dostupné [ekonomické a finanční] modely pomáhají jen v omezené míře. Dokonce bych zašel ještě dál: tváří v tvář krizi jsme měli pocit, že nás konvenční nástroje nechaly na holičkách.“

Trichet dále vyzval, aby si ekonomové při vysvětlování fenoménu, který právě zakoušel, vzali inspiraci z jiných oborů – fyziky, strojírenství, psychologie a biologie. Bylo to pozoruhodné volání o pomoc a vážná obžaloba ekonomické profese jako celku – o všech těch rozmařile odměňovaných profesorech financí na ekonomických fakultách univerzit od Harvardu po Hajdarábád nemluvě.

Od inženýrů a fyziků, v něž Trichet vkládal takovou víru, prozatím přišla jen malá pomoc, ale s nějakou reakcí se jeho výzva přece jen setkala. Přední odborník na klimatické změny Robert May prohlásil, že metody používané v jeho oboru mohou napomoci k vysvětlení dějů na finančních trzích. Epidemiologové zase naznačili, že výzkum šíření nakažlivých nemocí může vrhnout nové světlo na neobvyklá schémata finanční nákazy, jichž jsme byli v posledních pěti letech svědky.

Toto vše jsou úrodná pole pro budoucí studie, ale co říci o samotných oborech ekonomie a financí? Nelze udělat nic pro to, aby byly užitečnější při vysvětlování světa, jaký skutečně je, nikoliv jaký se v jejich stylizovaných modelech předpokládá?

George Soros vložil štědré prostředky do Institutu pro nové ekonomické myšlení (INET). Rovněž Bank of England se snaží podněcovat svěží myšlenky. Sborník příspěvků z konference, kterou počátkem tohoto roku zorganizovala, nyní vychází pod provokativním názvem K čemu je dobrá ekonomie?

Některá doporučení, jež se na této konferenci objevila, jsou přímočará a konkrétní. Například by se měla rozšířit výuka ekonomických dějin. Všichni máme dobrý důvod k vděčnosti, že šéf amerického Federálního rezervního systému Ben Bernanke je expertem na velkou hospodářskou krizi a pomýlené politické reakce tehdejších institucí, a nikoliv na vybrané aspekty teorie dynamické stochastické všeobecné rovnováhy. Díky tomu byl po vypuknutí krize připraven přijmout nekonvenční opatření a dokázal přesvědčivě ovlivnit i své kolegy.

Mnoho účastníků konference se shodlo na tom, že studium ekonomie by se mělo zasadit do širšího politického kontextu s větším důrazem na roli institucí. Studenti by se rovněž měli učit pokoře. Modely, s nimiž jsou stále seznamováni, sice mají určitou vypovídací hodnotu, ale v rámci omezených parametrů. A bolestné zkušenosti nám říkají, že se ekonomičtí aktéři nemusí chovat tak, jak modely předpokládají.

Není ovšem zřejmé, zda většina příslušníků ekonomické profese vůbec akceptuje alespoň tyto skromné návrhy. Takzvaná „chicagská škola“ zahájila mocnou obhajobu svého přístupu založeného na racionálních očekáváních a odmítla představu, že je zapotřebí změnit myšlení. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Lucas tvrdí, že se krizi nepodařilo předpovědět, protože ekonomická teorie předpovídá, že se takové události nedají předpovědět. Takže je všechno v pořádku.

Navíc existují znepokojivé důkazy, že na některé ekonomické katedry zpráva o krizi zatím vůbec nedorazila. Hlavní ekonom skupiny HSBC Stephen King tvrdí, že když se ptá čerstvých absolventů univerzit (a HSBC jich přijímá velké množství), kolik času věnovali na přednáškách a v seminářích finanční krizi, „většina jich přizná, že toto téma vůbec nepřišlo na přetřes“. Podle Kinga „mladí ekonomové vstupují do finančního světa s malým nebo nulovým povědomím, jak finanční systém funguje“.

Jsem si jistý, že se v HSBC učí rychle. (A lze předpokládat, že se v budoucnu rychle naučí i pravidla proti praní špinavých peněz.) Je však skličující slyšet, že tolik univerzitních kateder stále popírá realitu. A není to proto, že studenti nemají zájem: vedu na pařížském Sciences Po kurz věnovaný dopadům krize na finanční trhy a zájem je ohromující.

Neměli bychom se však zaměřovat výlučně na ekonomy. Mezi nejžádanější prvky konvenční intelektuální výbavy totiž patří model oceňování kapitálových aktiv a jeho blízká sestřenice, hypotéza efektivních trhů. Jejich protagonisté přitom nevidí žádné problémy, které by se měly řešit.

Právě naopak: Eugene Fama z Chicagské univerzity označil představu, že na vině je finanční teorie, za „fantazii“ a prohlásil, že „finanční trhy a finanční instituce nebyly příčinou recese, ale spíše jejími oběťmi“. Stejně tak prý nelze vinit jím prosazovanou hypotézu efektivních trhů, protože „většinu investic provádějí aktivní manažeři, kteří nevěří, že trhy jsou efektivní“.

Tuto argumentaci bychom mohli označit za „obranu poukazem na bezvýznamnost“: finanční teoretiky nelze činit zodpovědnými, protože jim v reálném světě nikdo nevěnuje pozornost!

Jiní příslušníci ekonomické profese naštěstí o významnost stojí a jsou zkroušení z událostí posledních pěti let, kdy k cenovým pohybům, které podle modelů měly nastat jednou za milion let, docházelo několikrát týdně. Tvrdě pracují na pochopení, proč tomu tak bylo, a na vývoji nových přístupů k měření a sledování rizika, což je v současnosti hlavní starost mnoha bank.

Toto úsilí je dost možná stejně důležité jako konkrétní a detailní regulační změny, o nichž slýcháme mnohem více. V minulosti byl náš přístup k regulacím založen na předpokladu, že finanční trhy lze do značné míry ponechat bez kontroly a že finanční ústavy a jejich představenstva jsou nejlépe uzpůsobeny k tomu, aby kontrolovaly riziko a bránily své firmy.

Tyto předpoklady inkasovaly během krize tvrdý úder, což vyvolalo náhlý posun k mnohem dotěrnějším regulacím. Nalezení nového a stabilního vztahu mezi finančními institucemi a soukromými firmami bude v zásadní míře záviset na přepracování našich intelektuálních modelů. Bank of England má tedy pravdu, když volá do zbraně. A ekonomové by udělali dobře, kdyby se tímto voláním řídili.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.