BERKELEY – Nejzajímavější okamžik na nedávné konferenci v Bretton Woods v americkém státě New Hampshire – tedy v dějišti slavné konference, která v roce 1945 vytvořila dnešní globální ekonomickou architekturu – nastal, když komentátor deníku Financial Times Martin Wolf zpovídal Larryho Summerse, bývalého ministra financí Spojených států a bývalého asistenta prezidenta Baracka Obamy pro otázku hospodářské politiky. „Nenaznačuje to, co se stalo v posledních několika letech,“ zeptal se Wolf, „že ekonomové nepochopili, co se děje?“

Zde je nejzajímavější část Summersovy dlouhé odpovědi: „O krizi, kterou jsme právě prošli, je toho hodně ve [Walteru] Bagehotovi. Ještě víc je toho v [Hymanovi] Minském a možná ještě víc v [Charlesu] Kindlebergerovi.“ Neekonomovi se to možná zdá nesrozumitelné, ale bylo to zničující obvinění.

Bagehot (1826-1877) byl redaktor týdeníku Economist, který v roce 1873 vydal knihu o finančních trzích s názvem Lombard Street. Summers má zajisté pravdu: o krizi, z níž se dnes zotavujeme, je toho v této knize strašlivě mnoho.

Do Minského (1919-1996) lze nejlépe proniknout nikoliv přes sbírku jeho esejů s názvem Může se „to“ stát znovu?, nýbrž přes Kindlebergera (1910-2003), který z jeho díla čerpal ve své knize Mánie, paniky a krachy: Dějiny finančních krizí z roku 1978. Když měl tedy Summers říci, kam se máme obrátit, abychom pochopili, co se v roce 2008 dělo, odvolal se na tři mrtvé muže, jednu knihu napsanou před 33 lety a další knihu napsanou v předminulém století.

Svou odpověď pak Summers rozšířil o žijící ekonomy: „Eichengreena, Akerlofa, Shillera a mnoho, mnoho dalších“. Hovořil o „revoluci ve financích, když jsme si uvědomili, že ceny aktiv vykazují velkou volatilitu, která nevypovídá nic o základních ukazatelích“, ale dodal, že „makroekonomie nedrží s [touto] revolucí krok“. V důsledku toho a „k obrovské škodě současné makroekonomie“ prý jeho kolegové-ekonomové nerozumějí cenám aktiv, mániím, panikám a likviditě.

Podle Summerse spočívá problém v tom, že „v prvním ročníku většiny doktorandských programů“ existuje spousta věcí, které „rozptylují, matou a popírají existenci problému“. V důsledku toho platí, že „ačkoliv toho zná ekonomie hodně, zapomněla řadu věcí, které jsou relevantní, a enormním množstvím věcí se nechává rozptýlit“.

Myslím si, že Summersova hodnocení jsou správná a korektní. A sám se počítám mezi ty, kdo zapomněli a nechali se rozptýlit, přestože jsem vždy zařazoval knihu Lombard Street do svých kurzů ekonomických dějin a knihu Mánie, paniky a krachy do svých kurzů makroekonomie a přestože jsem vždy bedlivě a uctivě naslouchal Eichengreenovi, Akerlofovi a Shillerovi.

Šokovalo mě však, jak velkou paniku vyvolaly ztráty z podřadných hypoték, které se mi zdály – a stále zdají – relativně nízké (v poměru k velikosti globální ekonomiky); dále mě šokovalo, jak slabé bylo řízení rizik ve velkých bankách s vysokou mírou transakcí s vypůjčenými penězi, jak hluboký byl pokles poptávky, jak neúčinné jsou vyvažující tržní síly při nacházení nové rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce a jak hodně jsou vlády klíčových zemí schopny si půjčit, aby podpořily poptávku, aniž vyvolají zvýšení úrokových sazeb.

Rozsah katastrofy mě přivádí v úžas. Ještě více mě však přivádí v úžas zjevná neschopnost akademické ekonomie podniknout kroky k tomu, aby se připravila na budoucnost. Očekával jsem, že katedry ekonomie z celého světa budou po krizi říkat: „Potřebujeme změnit způsob přijímání pracovníků.“

Faktem je, že potřebujeme méně teoretiků efektivních trhů a víc lidí, kteří budou pracovat na mikrostruktuře, limitech arbitráže a kognitivních šumech. Potřebujeme méně teoretiků rovnovážného hospodářského cyklu a víc staromódních keynesiánů a monetaristů. Potřebujeme víc monetárních historiků a historiků ekonomického myšlení a méně tvůrců modelů. Potřebujeme víc Eichengreenů, Shillerů, Akerlofů, Reinhartových a Rogoffů – nemluvě o Kindlebergerovi, Minském či Bagehotovi.

Přesto dnes katedry ekonomie nic takového neříkají.

Možná mi uniká skutečné dění. Možná se katedry ekonomie po velké recesi přeorientovávají způsobem podobajícím se tomu, jak se po inflaci v 70. letech přeorientovaly monetaristickým směrem. Pokud mi však uniká nějaká velká změna, která se dnes odehrává, byl bych rád, kdyby mi ji někdo ukázal.

Možná katedry akademické ekonomie ztratí povědomost a vliv na ostatní – od obchodních akademií a programů veřejné politiky až po katedry politologie, psychologie a sociologie. V době, kdy rektoři univerzit a studenti vyžadují relevantnost a prospěšnost, se možná kolegové z těchto kateder ujmou výuky toho, jak funguje ekonomika, a ponechají akademickým ekonomům okrajovou disciplínu, která učí pouze teorii logické volby.

Případně zůstane ekonomie disciplínou, jež zapomíná většinu toho, co kdysi věděla, a nechává se neustále rozptylovat, mást a dovádět k popírání problému. Kdyby k tomu mělo dojít, prodělali bychom na tom všichni.