BERKELEY – Říká se, že britský ekonom počátku 19. století J. R. McCulloch je autorem starého vtipu, podle něhož stačí papouškovi k tomu, aby se stal učeným politickým ekonomem, naučit se dvě slova: „nabídka a poptávka“, „nabídka a poptávka“. Šéf amerického Federálního rezervního systému Ben Bernanke minulý týden prohlásil, že McCullochovu ekonomii – ekonomii nabídky a poptávky – finanční krize v žádném případě nezdiskreditovala a že je stále mimořádně užitečná.

S Bernankeho názorem lze těžko nesouhlasit: ekonomie by byla užitečná, kdyby byli ekonomové opravdu jako McCullochovi papoušci – tedy kdyby se skutečně dívali na nabídku a poptávku. Myslím si však, že ekonomii do značné míry zdiskreditovala do očí bijící neschopnost mnoha ekonomů být stejně chytří, jako byli McCullochovi papoušci.

Vezměme si například tvrzení – v USA dnes velmi rozšířené –, že další vládní pokusy o zmírnění nezaměstnanosti ztroskotají, protože současná vysoká nezaměstnanost v Americe je „strukturální“: tedy že selhání ekonomických výpočtů zanechalo v zemi nesprávné produktivní zdroje k uspokojení poptávky domácností a firem. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že problémem není ani tak nedostatek agregátní poptávky jako spíše nedostatek produktivní nabídky.

Mělo by však být snadné – alespoň pro průměrného papouška – říci, zda pokles prodeje způsobil nedostatek nabídky, nebo nedostatek poptávky. Je-li pokles prodeje způsoben nedostatkem poptávky, přičemž nabídka je stále vysoká, pak v důsledku poklesu množství ve vztahu k trendu klesnou také ceny. Je-li pokles prodeje naopak způsoben nedostatkem nabídky, přičemž poptávka zůstává vysoká, pak množství klesne, ale ceny vzrostou.

Čeho jsme dnes svědky? V americké ekonomice neexistují žádná místa, kde mzdy nebo ceny výrobků stoupají rychleji, než se očekávalo. Neexistují zde žádná místa, kde je nedostatek kvalifikované pracovní síly nebo dostupných kapacit natolik výrazný, aby přiměl manažery platit za dobré ruce nebo užitečné stroje více, než byli dosud zvyklí.

McCullochův papoušek by to označil za průkazné. Současná existence vysoké nezaměstnanosti při klesající inflaci a nulových výkyvů cen nebo mezd směrem vzhůru v důsledku úbytku nabídky nám říká, že „strukturální“ vysvětlení současné vysoké nezaměstnanosti ve Spojených státech, poukazující na nabídkovou stranu, jsou silně přehnaná.

Případně si vezměme tvrzení – rovněž v dnešní době rozšířené –, že podobným způsobem ztroskotají i další vládní pokusy o zvýšení poptávky, ať už prostřednictvím měnové politiky s cílem zmírnit nedostatek likvidity, bankovní politiky s cílem zvýšit toleranci k riziku nebo fiskální politiky s cílem poskytnout tolik potřebný spořicí nástroj. I tato opatření jsou údajně odsouzena k nezdaru, protože všechna počítají s rostoucími vládními závazky, a finanční trhy jsou ve vztahu k suverénním dluhům na bodu zvratu. Kdyby vlády, které již vyčerpaly svou dluhovou kapacitu, nyní vydaly další dluhy, peníze nebo garance, zasadily by smrtelnou ránu důvěře.

I v tomto případě by se přiměřeně vycvičený papoušek na rozdíl od mnoha dnešních ekonomů zeptal, zda hospodářské problémy vyvolané současnou úrovní vládního dluhu odrážejí příliš vysoký veřejný dluh nabízený vládami, anebo příliš vysoký veřejný dluh poptávaný soukromým sektorem. Kdyby byl problém v tom, že nabídka je příliš vysoká, pak by nové emise vládních dluhů doprovázely nízké ceny – tedy vysoké úrokové sazby. Kdyby byl naopak problém v příliš vysoké poptávce, pak by nové emise vládních dluhů doprovázely vysoké ceny – tedy nízké úrokové sazby.

Hádejte, co dnes v USA a mnoha dalších zemích platí. Pro papouška je to hračka: problém veřejného dluhu netkví v tom, že vlády emitovaly tolik dluhů, že investoři ztratili důvěru, nýbrž že vlády emitovaly příliš málo dluhu vzhledem k enormní poptávce soukromého sektoru po bezpečných místech, kam vložit bohatství. Papoušek by za problém označil také skutečnost, že domácnosti a firmy se stále snaží hromadit zásoby bezpečných a vysoce kvalitních aktiv a mění charakter svých výdajů od nákupu aktuálně produkovaného zboží a služeb k navyšování svých podílů na nedostatečné nabídce vládních závazků.

Až budou ekonomičtí historici zkoumat velkou recesi, v drtivé většině pravděpodobně dospějí ke shodě, že hloubka a doba trvání krize odrážely odmítavost vlád pokusit se udělat více, nikoliv skutečnost, že se snažily dělat příliš. Shodnou se s papoušky, že klesající inflace ukázala, že makroekonomickým problémem byla nedostatečná poptávka po aktuálně produkovaném zboží a službách a že nízká úroveň úrokových sazeb u bezpečných a vysoce kvalitních vládních pasiv ukázala, že nabídka bezpečných aktiv – ať už v podobě peněz poskytovaných centrální bankou, garancí poskytovaných bankovní politikou nebo vládních dluhů poskytovaných prostřednictvím deficitních výdajů – byla příliš nízká.

Záhadou pro ně bude otázka, proč tolik ekonomů naší doby neumělo říct: „nabídka a poptávka“, „nabídka a poptávka“.