PRINCETON – Každý dnes ví, že prožíváme nejhorší hospodářskou krizi od 30. let minulého století. Protekcionistické reakce jsou bohužel důvěrně známé: protesty proti zahraničním pracovníkům, požadavky na ochranu obchodu a finanční nacionalismus, který se snaží omezit tok peněz přes hranice států.

Ve 30. letech však hospodářský nacionalismus nebyl jedinou možnou reakcí. Mnozí lidé začali za vhodnou odpověď na depresi považovat regionální integraci.

Typ integrace, který se vynořuje v�době hospodářské krize, však bývá často destruktivní. Nejodpudivější verze regionalismu 30. let přišly z�Německa a Japonska a nepředstavovaly nic jiného než praktické rozšíření jejich moci na zranitelné sousedy, kteří byli donuceni k�obchodní a finanční závislosti na základě německého Grosswirtschaftsraumu („velkého hospodářského prostoru“) nebo jeho japonského ekvivalentu, Sféry společného rozkvětu velké východní Asie. V�důsledku hrůz ze 30. let vzbuzují koncepce typu „velké východní Asie“ dodnes značné podezření.

Ve druhé polovině dvacátého století měla Evropa příležitost vybudovat mnohem prospěšnější formu regionalismu. Evropská unie se však dnes zadrhla, protože promrhala šanci vybudovat silnější instituce, když byla doba příznivější a nálada méně napjatá.

EU trpí řadou problémů, o kterých se mnoho let rozsáhle diskutovalo, ale nikdy se nezdály takto naléhavé. Tváří v�tvář hospodářské krizi se však tyto problémy náhle staly hlavními zdroji politické nestability.

V�zemích eurozóny existuje společná monetární politika a integrovaný kapitálový trh s�finančními institucemi, které působí napříč hranicemi států. Regulace a dohled nad bankami se však vykonává na národní úrovni – musí to tak být, protože jakákoliv sanace v�případě krachu velké banky se stává fiskální záležitosti, kdy náklady nenese EU jako celek, nýbrž daňoví poplatníci v�jednotlivých státech. Ve světle ekonomické logiky evropské integrace však má toto uspořádání pramalý smysl.

Druhým očividným problémem je malý objem rozpočtu EU v poměru k�rozpočtům členských států. Obrovská část vládních aktivit se odehrává na národní úrovni. Různé vlády však mají odlišný fiskální manévrovací prostor.

Italský, řecký nebo portugalský veřejný dluh je tak vysoký, že jakákoliv snaha použít fiskální výdaje jako součást strategie pro boj s�hospodářskou krizí je odsouzena k�zániku. Irsko, které dříve vykazovalo mírný schodek a malou úroveň zadlužení, však náhle a nečekaně čelí témuž problému, a to kvůli potřebě vlády převzít soukromé dluhy z�bankovního sektoru. Francie a Německo mají naproti tomu přirozeně silnou fiskální pozici. Pouze nejsilnější země EU tedy mohou proti prudce se zhoršující recesi skutečně něco podnikat.

Celá idea keynesiánské stimulace poptávky navíc opět vznikla ve 30. letech v�kontextu do sebe uzavřených národních ekonomik. Keynesiáni napustili teplou vodu v�podobně fiskálního stimulu do národní vany. Když má národní vana díry a z�tepla mají prospěch jiní lidé, ztrácí toto opatření přitažlivost. V�každém případě fungovalo vždy jen ve velkých státech. Menší státy nemohly provozovat keynesiánství v�umyvadle.

Existují cesty, jak vyřešit bankovní i fiskální problém. Kontrola bankovnictví je z�nich nejjednodušší. Evropská centrální banka má evidentně technické i analytické kapacity k�tomu, aby převzala všeobecný dohled nad evropskými bankami, přičemž centrální banky členských států by jí sloužily jako informační kanály. Fiskální problém by se dal řešit vydáním všeobecně garantovaných evropských dluhopisů, které by mohly být dočasným opatřením omezeným na případ finanční tísně.

Bankovní regulace i fiskální politika vyžadují o mnoho více europeizace. Nejlogičtější cestou je využít stávajících mechanismů a institucí, zejména ECB nebo Evropské komise.

Potíž takového návrhu spočívá v�tom, že by z�něj vyplývalo relativní oslabení národních států včetně těch největších, Německa a Francie. Ty by se tomu s�největší pravděpodobností bránily a pokusily se zůstat ve vlastních vanách.

Krize tedy znovu proměnila Francii a Německo v�klíčové hráče evropského procesu. Čím více je však krize postihuje, tím více přemýšlejí v�národních intencích. Z�hlediska Berlína nebo Paříže by žádná systematická europeizace neměla probíhat. Místo toho dnes velké státy prosazují neformální uskupení, která by hledala celosvětová řešení.

Podtóny 30. let se zesilují, což zřetelně odhaluje unijní nesnáze, a to i díky faktu, že rotující předsednictví EU dnes vykonává Česká republika. Češi, kteří mají jako národ pravděpodobně nejživější historické vzpomínky na neblahý regionalismus 30. let, vystřídali Francii, tedy zemi, jež dnes s�nejmenšími zábranami prosazuje své národní zájmy. Střet dvou vizí Evropy nahlodává politickou stabilitu v�oblasti, která kdysi představovala nejlepší model a největší naději na blahodárný regionalismus.