Okamžik, kdy si Evropská centrální banka může získat renomé, je na dosah. Ani ne měsíc po odmítnutí Ústavní smlouvy Evropské unie ve Francii a Nizozemsku skončil nedávný summit EU v Bruselu uštěpačnými orgiemi národních egoismů a bez dohody o unijním rozpočtu. Teď když se Evropa dostala do politických turbulencí, musí se ECB stát oporou stability.

Evropu sužuje hluboká krize důvěry, která je překážkou hospodářského oživení. Spotřebitelé, již přestali věřit ve schopnost svých politických lídrů vyřešit celou škálu problémů, spoří na horší časy, jež už jsou podle jejich mínění za dveřmi, zatímco podnikatelé váhají s investicemi, protože nedůvěřují vládám, že provedou potřebné hospodářské reformy.

Jak onen ostudný bruselský summit jasně ukazuje, tato ztráta důvěry v politické vedení EU je zcela oprávněná. Místo aby evropští političtí vůdci podnikali něco konstruktivního k řešení zásadního problému Evropy, totiž reformy nákladných sociálních států, která by zajistila globální konkurenční schopnost, ukrývají se za argumenty připomínající strašáky v zelí, ať už jde o „ultraliberální anglosaské modely“, britskou rozpočtovou úlevu čili rabat nebo vysoké úrokové sazby, jako by hospodářská ochablost byla chybou ECB.

Ve snaze podkopat nezávislost ECB se evropští ministři financí snaží získat větší slovo při rozhodování banky. Lucemburský premiér a předseda eurospolku Jean-Claude Juncker během své výpovědi před Výborem pro hospodářské a měnové záležitosti Evropského parlamentu prohlásil, že ministři financí eurozóny by měli být při sdělování svých názorů ECB energičtější. Vyzval k „otevřeným a upřímným“ rozhovorům mezi ministry euroskupiny a ECB.

Kdo takové rozhovory potřebuje? Všichni ministři financí eurozóny jako jeden muž chtějí hovořit o snižování úrokových sazeb, což evropskému hospodářskému oživení nepomůže.

ECB už Evropě dala delší období měnové stability při rekordně nízkých úrokových sazbách. Skutečně si někdo myslí, že spotřebitelé omezují útraty – a podnikatelé odkládají investice – v očekávání dalšího poklesu úrokových sazeb? Abychom parafrázovali Keynese, koně můžete dovést k vodě, ale stěží jej donutíte pít.

„To poslední, co teď Evropa potřebuje, je snížení úrokových sazeb,“ říká jeden vlivný člen Rady guvernérů ECB ve svém otevřeném hodnocení současné situace. Kapitulaci před vnějším politickým tlakem nikdo nemůže považovat za „oporu stability“. Euro by se zhroutilo a ECB by byla jako věrohodná centrální banka odepsaná.

Hlavní ekonom ECB Otmar Issing navíc předpovídá, že dlouhodobé úrokové míry nebudou klesat, nýbrž stoupat, neboť posílila inflační očekávání. Snižovat úrokové sazby by tedy nebylo jen hloupé: bylo by to šílené.

Avšak ECB sazby nesníží, přestože naznačuje, že by mohla, aby si udržela politické vlky dál od těla. ECB se drží a nehne, čímž evropským občanům demonstruje, že existuje alespoň jedna evropská instituce, jíž mohou důvěřovat.

To je životně důležité. Dějiny prokazují, že politická vřava často vede k inflaci, která zase rozdmýchává další vřavu. Evropané mohou vsadit své poslední euro na to, že ECB nedopustí, aby rodící se společnou měnu zpustošila inflace jen proto, že jejich političtí lídři, kteří nezvládli dělat dobře svou práci, se bojí, že o práci přijdou.

Vskutku, kuráž, již v současnosti ECB předvádí tím, že si stojí za svým, by měla posloužit jako vzor pro budoucí evropské politiky. Až si evropští lídři uvědomí, že ECB nemohou šikanou nutit do nepotřebného a sebevražedného snižování úrokových sazeb, mohli by snad nakonec najít odhodlání jednat jako vůdci – k čemuž ostatně byli zvoleni.